Krotká tuctovost filmové Divergence

Byly časy, kdy dívky snily o tom, že si pro ně přijede princ na bílém koni. Pajdavý korzár na trojstěžníku. Továrník v černém automobilu. Pak také byly časy, kdy snily o tom, že si pro ně přiletí upír romantik či vilný miliardář. V současnosti sní filmový průmysl o tom, že pro dívky nebude muset nikdo létat, jezdit ani plout. Prostě se spasí samy. Protože jsou jedinečné a nebojí se být samy sebou.

Z hlediska literárního se necítím nijak kompetentní soudit, kdy a jak mocně nastoupil tento trend v říši psaného slova. Ale vzhledem k tomu, že dvojice úspěšných „emancipačních romancí“ na plátně (Hunger Games a Divergence) je zpracováním knižních sérií a opírá se právě o sílu věrné čtenářské komunity, dá se mluvit o silném trendu v literatuře pro teenagery.

Dívky jako Katniss z Hunger Games či Tris z Divergence už nejsou ty bledé křehotinky, které se vrhají do náručí dravé mužské síly. I když každá po svém zažívají strasti dospívání, děje se to v dystopickém světě, který má jasné totalitní rysy. Romance je tak trochu vedlejší produkt situace, v níž je hrdinka především nositelem odlišnosti, která ohrožuje celý systém – v případě Divergence řád pěti kast, z nichž si každý člověk zdánlivě svobodně volí jedinou na celý zbytek života. Ve zpustošeném a od okolní divočiny odříznutém Chicagu je to jediný způsob, jak udržet symbiózu.

Navzdory tomu, že Divergence běží (spíše se plouží) hodně přes dvě hodiny, pravidla a zákonitosti fikčního světa jen zhruba načrtává. Celá řada otázek se topí v líně se řetězícím sledu scén, v němž Tris bojuje se svou výlučností. Nejen že vystoupí ze své pacifistické kasty a vrhne se do náruče válečnického společenství, které nápadně připomíná tábor problémové mládeže, navíc je divergentní – vzpírá se přesnému zařazení, a tím je špatně manipulovatelná.

Z filmu Divergence|foto: oficiální Facebook Divergent

Tahle mdle motivovaná krize identity nabývá v podání nesmírně unylé a v klíčových momentech nadmíru afektované Shailene Woodley vskutku obludných rozměrů. Z filmu není zprvu příliš zřejmé, v čem přesně spočívá totalitní nebezpečí manipulace. Nicméně z faktu, že údajně „divergentní“ dívka s nekonečným potenciálem je ve skutečnosti třeskutě nudná a předvídatelná fiflena, vyčte všímavý divák o krizi mnohé. Pokud si k chabě prokreslenému světu, který občas slouží spíš jako podklad hitového soundtracku, připočteme ještě lovestory se zádumčivým potetovaným tvrďákem, vychází Divergence z rovnice jako čistá žánrová konvergence.

Snaha zaříznout se pod banální povrch scénami násilí a šikany je čistě pozérská. Na rozdíl od žánrového pilíře, kterým bezesporu stále je Enderova hra Orsona Scotta Carda, jde v případě Divergence skutečně jen o příručkový marketingový tah, jak se odlišit od pubescentních zhýralostí s upíry v hlavní roli a přitáhnout publikum, které už nechce romantickou pohádku, ale spíš něco temnějšího (přesněji: na černo nabarveného). Psychologie postav je natolik nepřesvědčivá a plochá, že výjevy typu smrti blízkých vyznívají v důsledku stejně traumaticky jako natlučené koleno.

Částečným plusem Divergence je vedle pár slušných songů z podkresu (Woodkid, Tame Impala, M83) výtvarně celkem přesvědčivá režie Neila Burgera, které se přinejmenším v halucinačních sekvencích občas daří prolomit šedou tuctovost rozpadlé bašty civilizace. Bohužel těch pár nadějných momentů z úvodu doslova zahrne buldozer frází, předvídatelných zvratů a také fakt, že Divergence zhruba dvě hodiny pracuje s okamžikem mátožného očekávání a necelou hodinu s okamžikem rezignovaného zklamání.

Z filmu Divergence|foto: oficiální Facebook Divergent

Čím více se z líného toku děje vyloupává cosi jako příběhová linie, tím jasnější je, že film zastydl na úrovni přeplácané středoškolské sci-fi povídky. Pro nadšení dílčími detaily obětuje smysluplnou soudržnost celku. Zároveň docela dobře ilustruje past teenage science fiction – pod nálepkou revolty proti pravidlům starého světa se prodávají ta nejotřepanější individualistická klišé z reklam na tampony.

Zda se Divergenci podaří navázat na úspěch Hunger Games a druhým dílem nabourat konvence, zůstává záhadou. Faktem je, že první Hladové hry přes svou podprůměrnost zanechaly podstatně více otázek a otevřených možností. Divergence se po 139 minutách zdá být vytěžená do dna.

Hodnocení: 40 %
Divergence (Divergent)
Neil Burger, USA, 2014, 139 minut