„Kulturní instituce nepočítají s lidmi s handicapem,“ říkají autoři instalace Společný smysl

Jindřiška je autorkou námětu a také choreografie, inspirací jí bylo představení v Londýně, které bylo pro nevidomé diváky. „Návštěvníci tam dostali sluchátka, do kterých jim někdo popisuje, co se děje na jevišti.“ Společný smysl se ale ubírá jiným směrem, autoři a performeři spoléhají na tanec a zvukovou stopu, kterou vytváří. „Pracujeme hodně i s energií. Věřím, že když se tělo dostane do určitého varu, je ta změna znatelná, lze cítit, co tělo vytváří v prostoru,“ pokračuje Jindřiška.

Za zvuku složité mozaiky ruchů, hlasů a pohybu jsou nevidomí i ostatní návštěvníci přítomni na jevišti. Těm, kdo vidí, nabídnou autoři klapky na oči, aby si mohli vyzkoušet nový zážitek. „Je to vlastně vzrušující. Člověk má pocit, že by se měl podívat, ale při premiéře si klapky nikdo nesundal,“ vysvětluje Aleš, který je autorem textu instalace. „Do příběhu jsem zasadil ženskou postavu – vypravěčku. Vytvořil jsem také analogii sněhové vločky jako něčeho, co je jiné, křehké a během krátké chvilky se rozpadne,“ říká Aleš a pokračuje na téma inkluze. „Zvykli jsme si věnovat pozornost jen jednomu typu lidského organismu. Lidské bytí je potřeba nekategorizovat, vnímat ho jako jeden prvek, jako součást pestré mozaiky,“ tvrdí autor textu.

Pozornost diverzifikovanému publiku věnovala ve své práci na výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého například Alžběta Bačíková. Aktuálně také ve Studiu Hrdinů reprízují představení Molyneuxova otázka, to konfrontuje vizuálnost a haptičnost s performancí v naprosto ztemnělém prostoru. Divácké zacílení inscenace tak nenásleduje trendy v uměleckém provozu, ale podle slov tvůrců reaguje na určitou společenskou potřebu.