Kutilové a šoumeni v Kremži
Konec dubna patří v dolnorakouském městečku Krems an Donau už tradičně přehlídce alternativní kultury Donaufestival. Letošní šestý ročník je ve znamení hesla Failed Revolutions - Nepovedené revoluce a v jeho sedmidenním nabitém programu se tísní kolem stovky kapel, performerů nebo umělců z celého světa.
Po zahřívacím dnu ve středu se festival naplno rozběhl v poslední dubnový čtvrtek. Místo sopečného popílku dorazili do Kremže první islandští umělci, kteří se odpoledne představili v rámci první části programu Iceland Hits Danube. V kině se promítal film Heima se Sigur Rós a v uměleckém sále probíhala performance amerického experimentálního divadla Implied Violence. Největší pozornost ale celkem pochopitelně přitáhl hudební program ve dvou sálech místní Veletržní haly.
This is (not) Joy Division Revival
A hned na první plnohodnotný večer připravili pořadatelé skutečnou lahůdku. Americké kapely Deerhoof a Xiu Xiu si speciálně pro Donaufestival nacvičily koncertní set s legendárním debutem Joy Division Unknown Pleasures z roku 1979. Jamie Stewart sice vypadal víc jako Morrissey než jako Ian Curtis, ale hlasem skutečně hodně připomínal zpěváka, který spáchal sebevraždu přesně v den narození bubeníka Deerhoof Grega Sauniera. Místo chladného a syrového zvuku první studiové desky Joy Division zněla dvojkapela na pódiu podstatně hřmotněji a energičtěji. Zvuk doplňovaly klávesy a činel Angely z Xiu Xiu a sampler Satomi z Deerhoof (ta trochu stydlivě stála na úplném kraji pódia).
Kytarista John Dieterich někdy přidal i feedback a původně sotva čtyřicetiminutové album se díky tomu protáhlo skoro na hodinu. Asi největší ohlas sklidila She's Lost Control, ale myslím že spokojenost fanoušků manchesterských ikon byla jaksi celostní. Musím dodávat, že spousta z nich dorazila v tričkách s grafickým záznamem pulzaru PSR B1919+21? Jsem zvědavý, jestli Xiu Xiu a Deerhoof zůstanou u jediného koncertu nebo se nechají přemluvit k dalším. A nebo že by jejich kremžský koncert vyšel na oficiálním albu? Vsadím se, že už teď jsou někde na netu bootlegy z koncertu. (Níže můj vlastní krátký videozáznam She’s Lost Control.)
Šoumen...
Ve zbytku večera se hustota černých triček trochu rozředila, až to vypadalo že hodně lidí přijelo výhradně na společný koncert Xiu Xiu a Deerhoof. Klientela festivalu se pak trochu vyměnila, nakonec festival byl ten večer více ve znamení současné elektroniky. Po krátké přestávce spustil v menším sále Max Tundra a nenechal nikoho na pochybách, že je především obrovský šoumen. Obsluhoval piano, klávesy, dětské synťáky i maličký klavír pro děti a sršel vtipem a energií. Kromě svých skladeb servíroval i bláznivé coververze. Jen řekněte, kdo jiný by si dokázal vystřihnout kouzelnou fistulí Single Ladies (Put a Ring on It) od Beyoncé a pak hned What Time Is Love? od KLF? Po smuténce hvězdného Joy Division revivalu to bylo vítaný obrat o stoosmdesát stupňů. Tundra navíc celkem pěkně odstartoval „kutilský“ blok večera. Během jeho vystoupení si už totiž na hlavním pódiu zapojovali svoje Gameboye, iPody a efektové krabičky Fuck Buttons.
Čudlíky lásky doprava
Na pódium se postavili čelem proti sobě a bokem k divákům a bez varování odstartovali krátce po desáté hodině hypnotickým motivem z hitu Surf Solar. Žádné zbytečné zdržování, Fuck Buttons rovnou zařadili plnou rychlost a dávali nadšeným fanouškům co se do nich vešlo. Když se k extatickým smyčkám a dronům přidal ještě agresivní stroboskop, bylo zaděláno na pěkný výlet do jiného hudební dimenze. Živá produkce "Knoflíků lásky" je inteznivní až na hraně pískajících uší, ale zároveň slastná. Když už to vypadá, že se už nelze kam posunout, postaví se Benjamin John Power k velkému bubnu a začne do něj bubnovat.
Fuck Buttons jedou bezmála osmdesát minut bez přestávky, jeden track se přelévá do druhého a posluchači tak nemají ani chvíli na oddechnutí. Jediné, čeho lze litovat je absence videoprojekce, která by show ještě podtrhla. I tak ale Fuck Buttons předvedli, že jejich hypno-electro je naživo celostní atak na všechny smysly. Když končí svoje vystoupení s remixem Surf Solar - pěkně se nám to vrátilo tam odkud jsme vyrazili - těžko by se v kremžské hale našla suchá niť. O přídavek se pak už individuálně postaralo pískání v uších. Tady lze už dodat jen jediné – pokud se třeba na začátku tohoto týdne nechystáte umřít, tak MUSÍTE dorazit buď do Meetfactory nebo do Flédy, protože jinak přijdete o možná nejlepší koncert letošního roku.
...a kutil
Na menším pódiu se už pomalu začal připravovat Dan Deacon - tedy samozřejmě, že ne na, ale pod pódiem. Diváci se trousili docela pomalu, žádný div - většina lidí si šla po sonické spršce od Fuck Buttons oddechnout na čerstvý vzduch. Deacon vyhlásil pět minut překlenovací pauzy, během kterých si povídal s fanoušky (chvíli to dokonce vypadalo na konfrontaci s drzými opilci), pak ještě dolaďoval svoje mašinky, sháněl chybějící šňůru, aby konečně o půl dvanácté spustil riff z Crystal Cat. Vystoupení se příliš nelišilo od toho v Praze, došlo pochopitelně i na taneční soutěž a hity z poslední desky jako Snookered nebo Woof Woof. Navíc se sál postupně začal zaplňovat a tak houstla i atmosféra kolem Deacona. Druhou polovinu jeho vystoupení jsou strávil rozhovorem s Fuck Buttons v zákulisí a dorazil jsem až na úplný závěr. Podle zpocených lidí, kteří se trousili ze sálu bylo jasné, že jeho show v Kremži zabrala - jako ostatně kdekoliv jinde.
Finále večera obstaral Panda Bear, na kterého jsem se vážně hodně těšil. Jenže přijít na pódium bezprostředně po dvou absolutně intenzivních koncertech Fuck Buttons a Deacona by odrovnalo leckterou hvězdu a proti odchovanci „zvířecího kolektivu“ navíc ještě stál fakt, že v jednu hodinu ráno už celkem hodně lidí areál výstaviště opustilo. Nakonec byl čtvrtek a do Vídně (odkud předpokládám přijelo nejvíce posluchačů) to je z Kremže ještě asi hodina cesty. Další nevýhodou bylo, že Panda Bear představil v Kremži materiál ze své chystané desky Tomboy, která by měla vyjít až v září. Jasně, že Animal Collective také hrají na koncertech skladby z chystaných desek - těžko zapomenout jako smršť předvedli před dvěma lety v Divadle Archa na Stimulu se setem z Merriweather Post Pavilion. Ve třech na pódiu to byl adrenalinový sport, v Kremži Panda Bear sám s Korgem a kytarou zněl tváří v tvář poloprázdnému veletržnímu sálu nějak ztraceně.
Nebýt tak natěšený, asi by mě položilo už sáhodlouhé intro, na kterém mě bavila snad jen „plážová“ videoprojekce, jež se za ním spustila. Asi se shodneme že po MPP a jeho skvělé sólovce Person Pitch je jeho nová studiovka jedním z nejočekávanějších desek letošního roku, ale první prozkoumání nového materiálu u mě nedopadlo dvakrát úspěšně. Lennox desku ohlašuje jako „syrovou a jednoduchou“, což pro mě ten večer bylo spíše synonymem pro „nezáživnou a nudnou“. Možná to bylo situací a možná nejsou skladby ještě úplně dopečené, ale Panda Bear mě jednoduše zklamal. A přiznávám – dal jsem přednost hladkému vyjetí z parkoviště a odešel ještě nekompromisně před koncem.
Těžko to ale mohlo nějak pokazit skvělý dojem z prvního festivalového večera. Donaufestival pokračuje ještě druhý květnový víkend, kdy se v Kremži představí Wolf Parade, Evangelista, Tindersticks, Dinosaur Jr., múm a na sobotním electro večeru Peaches, Cobra Killer, Sscion a také islandský hudební export v plné síle v programu Island Hits Danube. Právě z tohoto dne přineseme pro Radio Wave další reportáž.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
