Kytarové rituály Richarda Youngse
Kultovní je adjektivum, které se v záplavě publicistických textů poslední dobou zbytečně nadužívá, a tak se mu vší silou sám snažím vyhýbat.
Pokud bych ho ale měl přece jen někdy vytáhnout, tak bych to nejspíše udělal v souvislosti s šestačtyřicetiletým skotským hudebníkem Richardem Youngsem, který už 20 let tvoří v relativní anonymitě mimořádně působivé zvukové skulptury, kterým dominuje zvuk elektrické či akustické kytary. Youngs ještě donedávna odmítal koncertovat mimo domovský Glasgow a držel si svoje normální zaměstnání v místní knihovně. I tak se ale vždy pyšnil mimořádnou pracovitostí – ročně vydává několik desek – část z nich jsou sólové počiny a další spolupráce se spřízněnými muzikanty, mezi nimiž je třeba král outsider písničkářství Jandek, Andrew Paine nebo Matthew Bower známý jako Skullflower. Většina nahrávek Richarda Youngse pak vychází v limitovaných edicích na vinylech.
Při takové nadprodukci je skoro zázrak, že každá z Youngsových desek dokáže prozkoumávat trochu jiné teritorium. Dalo by se říci, že každá zní trochu jinak a zároveň zní všechny stejně. Ať už Youngs točí křehké folkové meditace jako na loňské Atlas of Hearts, kytarové drony z letošní Amaranthine nebo akustické šmouhance jako na Amplifying Host, vždycky je v nich něco příbuzného – nálada, láska k repetici a hlavně Youngsův hlas.
Jeho druhá letošní deska Core To The Brave vydaná na malém labelu Root Strata v nákladu 500 kusů si tentokrát vypůjčuje elementy z rejstříku extrémních metalových žánrů a vytváří z nich hypnotický avantgardní rock. Tak třeba hned úvodní track Sweet Field Of Life dává dohromady grindcoreovou pumelenici bicích a valivý sludge-metalový riff. Nad touto zvláštní kakofonií ale vládne osobitý Youngsův hlas, který zpívá melodie připomínající svojí jednoduchostí náboženské nápěvy. Je to hlas, který svazuje chaos zvuků do jednoty.
Youngs se slovy pracuje podobně jako s riffy, ve We Are The Messengers se nad pomalým riffem hypnoticky vrací čtyřslovný motiv jako utkvělá myšlenka, které se zpěvák odmítá vzdát. V The Sea of Providence dokonce tvoří opakování názvu jakýsi vnitřní refrén písně. Opakování vůbec patří k Youngsovi, jeho skladby zdánlivě nikam nesměřují, o narůstající intenzitu riffů nebo slov se stará jen a pouze nekonečná repetice. Vznikají tak skladby pojaté jako zvukové rituály.
Youngs je ve svém umění sympaticky umanutý, ale rozhodně nepřipomíná geniálního podivína, který musí chrlit desítky desek, aby upustil papiňáku vlastní invence. Bližší jsou mu lidé jako Sun Ra nebo Merzbow, kteří mají svoji zvláštní hudební filozofii, s kterou přistupují k různým materiálům. Přes kořeny v avantgardě ale není Youngs nijak posluchačsky nevlídný, spíše naopak. Je ale pravda, že víc než aktuální Core To The Brave by bylo vhodnější do jeho diskografie vstoupit třeba přes jeho pseudo-popovou desku Beyond the Valley of Ultrahits vydanou na velkém indie labelu Jagjaguwar nebo Under Stellar Stream z roku 2009. Nová deska je ale přinejmenším důkazem, že ani po 20 letech od svého debutu Youngs nepřestává své fanoušky překvapovat.
Richard Youngs – Core To The Brave (Root Strata, 2012)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
