Lali Puna: Restart kapely měl korejský impulz

Předtím než Lali Puna vydala letošní novinku, trochu nenápadně vypustila split singl s korejskou kapelou Trampauline. Jak k tomuto spojení došlo?
Dal nás dohromady projekt zaměřený na kulturní výměnu mezi korejskými a zahraničními skupinami. Potěšilo nás, že se Korejci zajímali právě o nás. Odehráli jsme nějaké společné koncerty v Německu i v Koreji a navíc jsme s nimi strávili nějaký čas ve studiu. Tam vznikl právě tento singl.

Co ti osobně tahle spolupráce dala?
Já jsem na nabídku ihned přistoupila, protože jsem se v Koreji narodila a do Německa jsem byla adoptována. Nikdy jsem se do své domoviny neměla šanci podívat. Až díky této hudební spolupráci. Vlastně nevím, jestli bych kývla na mezinárodní spolupráci s umělci z jiné země, protože kapela byla v tu dobu u ledu a já se věnovala úplně jiným záležitostem. Když jsme nabídku dostali, odstartovala novou etapu fungování Lali Puny.

Jaké to bylo, znovu se po pauze věnovat muzice?
Velmi rychle jsem zjistila, jak je pro mne hudba důležitá. Poté, co jsem se rozešla s Markusem Acherem z The Notwist, se kterým jsem doposavad tvořila veškerý materiál kapely, je veškeré fungování na mých bedrech. Najednou jsem za své spoluhráče plně zodpovědná pouze já sama. Jsem to pouze já, kdo nosí všechny zásadní nápady na nové písničky. Hodně si tuto novou svobodu užívám.

Ve starších rozhovorech přiznáváš, že jsi prosazovala, aby minulá deska Our Inventions byla tanečnější. Jak jsi tedy spokojená s Two Windows, kde jsi měla hlavní slovo?
Máš pravdu. Tehdy jsem byla přehlasována zbytkem kapely, který mojí myšlenku nesdílel. A zpětně musím přiznat, že to bylo správné rozhodnutí. Přesto jsem se svého snu nevzdala. Stále jsem měla k dispozici elektronické nástroje, které jsem hodlala do práce zapojit. Napsala jsem veškerý materiál, který jsem nejprve předložila Christianu Heissovi. Ten po vyslechnutí podotknul, že by bylo dobré se vyvarovat toho, aby album bylo celé v jednoduchém čtyřčtvrťovém taktu. Aby neznělo šedivě a nudně. I když mám zásadní slovo v kapele, v tomhle jsem musela dát Christianovi za pravdu. Vrátila jsem se domů, napsala další várku písniček a takto nadvakrát tedy dala dohromady materiál na letošní album.

Jak chceš nové písničky hrát naživo?
Zpětně jsme zjistili, že to nebude vůbec jednoduché. Zaprvé jsme začali po Markusově odchodu shánět náhradu na pozici baskytaristy. Nakonec jsme po několika neúspěšných pokusech tuto snahu vzdali. A protože i dříve jsme hráli s předtočenými základy, přihodili jsme k nim další elementy a veškerý, i starší, materiál uzpůsobili tomu, že nejsme na pódiu čtyři, ale jen tři muzikanti. Na druhou stranu, elektronické bicí, které jsou ke slyšení na desce, jsme pro potřebu živého hraní nahradili akustickými bubny.

Nová deska dostala název Two Windows. Kde se vzal?
Název alba odkazuje na dětskou knihu ze sedmdesátých let od Maurice Sendaka. V ní pes Jennie odchází z domova a rostlina mu říká: „Kam jdeš? Máš dvě okna, já mám jen jedno jediné. Máš vlastně všechno na světě.“ Ale Jennie stejně odchází, aby si splnil svůj sen stát se tím, čím vždy chtěl být. Je to zvláštní, ale opravdu skvělá kniha – není ve skutečnosti moc pro děti. Někteří kritici o ní psali, že zobrazuje psa trpícího krizí středního věku. Osobně mám pocit, že spíš zobrazuje potřebu emancipace. Možná je to oboje! (Smích)

Znamená to, že dětský element v tvém osobním životě ovlivnil aktuální album?
To bych neřekla. Hlavní téma sice pochází z dětské knížky, přesto jsem ho měla v hlavě ještě předtím, než děti vstoupily do mého života. Osobně nemám ráda ten moment, kdy se muzikantům narodí potomci a oni hned začnou chrlit dětské písničky. Jasně, děti v tvém životě převrátí vše naruby, nová deska Lali Puny ale není reakcí na tuto skutečnost.

Na desce je nezvykle velké množství hostů, jako jsou například Dntel, MimiCof nebo Radioactive Man. Proč?
Protože ze života kapely odešel Markus, který byl vždy kritikem mých nápadů, a já začala spolupracovat s jinými muzikanty. Potřebuji ke svým nápadům oponenty, abych mohla dlouhodobě skládat. Nejdřív jsem měla nápad, že bych každou písničku konzultovala s jiným muzikantem. Se starými známými, s hudebníky, které uznávám, a podobně. Jenže taková spolupráce se pro zaneprázdněnost řady z nich táhla neúměrně dlouho. Nechtěla jsem vydat desku, až budu šedivá a stará. A tak jsem nakonec spoustu písniček nechala pouze na své vlastní intuici.

V promo materiálech se píše, že jedním z hlavních témat nové desky je emancipace. V jakém slova smyslu?
Všichni, když se řekne emancipace, hned dosazují za toto slovo pojem feminismus. Jenže já bych řekla, že tento pojem má mnohem širší význam. Sama jsem vyrostla ve velmi tradičně vedené rodině, kde žena měla jasnou pozici doma, poté co se jí narodí děti. Pro mne bylo fascinující si klást otázky, zda to ve skutečnosti může fungovat i jinak. Nakonec jsem dospěla k názoru, že i když jsi žena, můžeš dělat, cokoliv chceš. Nehledej v tom pouze promítnutí mé situace s Markusem, ale spíše obecné závěry, ke kterým jsem během let dospěla. Žena tu není jen od toho, aby se starala o dětí, o staré rodiče a já nevím o koho ještě dalšího. Má stejné právo na to, aby nastoupila pracovní kariéru, jako partner.

Taková emancipace na denní bázi.
V posledních dvou letech jsem hodně četla literaturu zabývající se feminismem. Je pravdou, že pracovně se situace výrazně změnila k lepšímu, přesto podmínky, jaké má žena k tomu, aby mohla uskutečňovat své sny, jsou stále výrazně horší. Nikdy jsem nechtěla psát bezstarostné texty o ničem, přesto tentokrát na povrch vylezly písničky s bezmála politickým přesahem.

Německo-korejská kapela Lali Puna vystoupí 23. 11. v Lucerna Music Baru společně s Tasmania Kamikaze.