Lambchop: Terapie všedností

Deska Mr. M - věnovaná zesnulému americkému písničkářovi a dlouhodobému příteli kapely Vicu Chesnuttovi, který poslední čtvrtstoletí svého života strávil na kolečkovém křesle – by na leckoho mohla působit až lehce paralyzovaně. Lambchop zase jednou sázejí na krajní úspornost a jednoduchost, jejich aktuální album jako by většinu času sotva slyšitelně šeptalo. U tohohle nashvillského kolektivu ale nejde o nechtěnou pasivitu: jeho doménou zůstává především nedbalá elegance a delikátní smutek, v jehož rámci se ovšem najde místo i na pronikavé sarkastické komentáře.

Desku charakterizují minimalistické aranže, v nichž se vedle akustických kytar a klavíru dostávají po čase opět do popředí líbezné smyčce – nečekejte ale tragikomické orchestrální plochy jejich průlomového soul-popového alba Nixon, spíš jemné doteky sinatrovské stylizace. Ve volnějších, komplexnějších strukturách se tu mísí ozvuky sedmdesátkového country, popu i jazzu, které ještě podtrhují křehkost a výsostně intimní atmosféru většiny kompozic (podobnou té, jež vládne na nedoceněném albu Is a Woman). Principál Kurt Wagner je pak i tady brilantním pozorovatelem každodennosti, literátem mezi současnými zpěváky – nezaměnitelným vokalistou, který umí pozoruhodně kloubit nostalgii se štiplavou ironií.

Lambchop – Mr. M |foto: City Slang

Mr. M je de facto jen dalším z řady alb Lambchop pojednávajících o mystériu všednosti a jako takové svým zvukem a ani tematickým rozpětím nikoho dvakrát nepřekvapí. Bezmála hodinový opus zasvěcený mimo jiné nesrůstajícím frakturám na srdci navíc ve své poslední třetině působí přeci jen lehce letargicky. I tak ale stojí za to těmhle nevšedním countrymanům v roce 2012 naslouchat: jejich tlumené nálady totiž působí v kontextu současných trendů archaicky i terapeuticky zároveň.