Lambersy: „Dokud bude existovat touha...“

Co vás ve vašem životě vedlo k tomu psát poezii?
Není jednoduché říci, co konkrétně mě vedlo k tomu, abych začal psát poezii. Jednoduše jsem pocítil potřebu psát a vyjadřovat se o životě tímto způsobem. Teď už jen záleží na tom, co moje psaní přináší ostatním. Což ovlivňuje i to, do kterých jazyků se mé básně překládají a v jakých zemích jsou čteny. Je pochopitelné, že jinak je budou vnímat Japonci a jinak zase v Tunisku. Všechno ale souvisí se vším, a proto i mě ovlivňovaly a stále ovlivňují podněty přicházející ze společnosti, politiky, historie i jiné literatury. Stejně tak ovlivňují tyto podněty i mé čtenáře.
Já píšu, abych žil. Což se může jevit jako trochu egoistický cíl. Ale když si uvědomím, že zároveň smysl obsažený v mé poezii může oslovit, nebo dokonce pomoci v žití i někomu jinému, je to jakási satisfakce, která mě uklidňuje s vědomím toho, že jsem udělal dobrou věc.
Filozofii svého života stavím na tom, že každý den vnímám jako zrození něčeho nového. Je potřeba, abychom neustále začínali od nuly a něco nového tvořili. Důležité je neupadnout do stereotypu. Musíme si uvědomit, že naše každodenní bytí není samo sebou, že má smysl a že nás utváří především vztahy s ostatními lidmi.

Co pro vás poezie znamená a jak ji v dnešní době vnímáte?
V tomto případě se mohu odvolat na Aristotela, který řekl, že poezie není technika ani umění především proto, že netušíme, odkud se bere. Ani básník není žádný výjimečný jedinec, i když někteří současní básníci si myslí, že je. Ale to se samotnou poezií nemá co do činění. Pro mě je v poezii nejdůležitější vnímat ji jako součást reality, kterou dotváří.
Pokud si vezmete do rukou některou z mých sbírek, dočtete se o tom, co nás obklopuje a v čem žijeme – banky, reklama, vraždy a ekonomická krize, která zabíjí víc lidí než válka.

Do češtiny je právě překládána jedna z vašich sbírek nazvaná Coimbra . Můžete přiblížit její obsah a co je pro ni charakteristické?
Coimbra vypráví příběh o Orfeovi, který na sebe bere podobu Slunce a sestupuje k malému kostelíku, který se ční na kopci Coimbra. Tento kostelík se zároveň vpíjí do zemské půdy. Kostelík je v podstatě zpodobením postavy Eurydiky, která tak sestupuje do podzemí a přibližuje se smrti, tak jak to vypráví příběh z antické mytologie. Orfeus se chce Eurydice přiblížit, a proto každý den sestupuje z nebe, aby začalo vše nanovo. V podstatě se jedná o nekonečný příběh.

Werner Lambersy |foto: Festival spisovatelů Praha

POSLECHNĚTE SI TAKÉ ROZHOVORY S DALŠÍMI HOSTY FESTIVALU SPISOVATELŮ:

S Saadi Yousefem
S Silvou Fischerovou
S Nedimem Gürselem

Poezii tedy vnímáte jako proces, který se stále znovu rodí, jako nedílnou součást života?
Přesně tak. Myslím si, že tak bychom to měli vnímat. V diskusi s ostatními spisovateli jsem zmiňoval, že lidé zapomněli na to, že slunce v podstatě nikdy nezachází. Slunce vykazuje nikdy nekončící aktivitu, nikdy nezhasne a jeho energie permanentně prostupuje naší zemí a námi samotnými. A také nás utváří. Všechno souvisí se vším a s námi. Musíme si uvědomit, že jsme tvořeni prachem i světlem starým miliardy let, v podstatě vším, z čeho se skládá svět. Pokud si neuvědomíme základní fakt, že jsme fyzickou i duchovní součástí světa, potom věci ztrácí smysl.

Chcete tím naznačit, že i poezie je součástí vašeho života, jako život součástí poezie, a že psaní básní nevnímáte jen jako práci, ale spíš jako poslání?
Ve své tvorbě nerozlišuji mezi prací a básnickým uměním. Obě roviny se prolínají a já je ve svém životě spojuji. Stejně jako zaměstnanci musí dávat práci smysl, musí i umělec ve své tvorbě obsáhnout smysl a zpětně ho pocítit. Práci umění bychom měli dělat nejlépe, jak dovedeme. Cílem naší činnosti by mělo být vyplňování mezer. Ve světě není nikdy nic definitivní ani kompletní. Ani krása, ani umění. Krása může vzniknout ve chvíli, kdy na realitu budeme nahlížet právě prizmatem krásy.

Poezii se věnujete více než čtyřicet let. Pozorujete v průběhu posledního desetiletí změnu v postoji čtenářů k poezii?
Svět i lidé se samozřejmě mění, ale to, co nám stále zůstává, je touha a ta přetrvá, dokud nebude uspokojena. Poezie touhu živí. A dokud bude existovat touha, bude existovat i poezie. Nemyslím, že by někdy mohlo dojít k tomu, že poezie ztratí ve světě své místo. Poezie symbolizuje svobodu.
Kazantzakis ve své rozsáhlé epické básni Odyssea prohlásil, že nemusíme věřit, nemusíme snít, nemusíme doufat, stačí, když budeme připraveni na to být svobodní.