Lázeňský šmrnc 3: Atak mozkového kmene

7. červenec 2014

Čas od času přijdou v životě (relativně) ostříleného festivalového harcovníka chvíle, kdy je nucen se konfrontovat s filmem, který překope jeho zažité představy o podobě nekompromisní umělecké kinematografie. Karlovarský festival zažil v neděli večer senzaci, která nebyla pro každého.

Radikální celovečerní debut Kmen ukrajinského režiséra Myroslava Slabošpyckého je první film kompletně obsazený hluchoněmými herci a komunikující s publikem výhradně prostřednictvím znakové řeči (bez jakýchkoli titulků). Do prostředí specializované internátní školy zasazený příběh novice Sergeje – který je postupně zasvěcován do tamní hierarchie, ilegálních aktivit a nesmlouvavých kmenových pravidel panujících mezi chovanci –, ovšem není nesrozumitelným experimentem stojícím na jediném originálním nápadu. Slabošpyckyj vytvořil dechberoucí, kruté, v neuvěřitelně precizních dlouhých záběrech natočené drama, jehož koncept nemá daleko k němému filmu, ale přesto je v každém ohledu bestií zcela nového druhu.

Snímek navzdory relativně prosté dějové struktuře klade značné nároky na diváckou pozornost: naším jediným vodítkem je strhující gymnastika gest a pohybů, z níž odezíráme obsah jednotlivých scén i patřičné kontexty. Autorova suverénní a naprosto důsledná režie je lekcí v pozorovatelství a individuální i kolektivní choreografii; skvěle pracuje s prostorem, detailem i významotvornou řečí těla, díky čemuž se divák v asketickém vyprávění neztrácí.

Režisér nepoužívá žádnou hudbu, ve filmu nepadne jediné slovo, o to vytříbenější je ale zvuková stopa, v jejímž tichém obalu má každý nádech, tlesknutí dlaní či úder parametry velkého třesku. Padnout musí ale i jméno (rovněž debutujícího!) kameramana Valentina Vasjanoviče, jehož fluidní snímání za použití steadycamu připomíná spíš atletickými disciplínami inspirovaný balet než klasické šoulání s kamerou.

Dokonale rytmizovaný snímek, poučený vrcholnými díly současného evropského realismu (snímky bratří Dardenneů nebo tzv. rumunské nové vlny), uchvacuje svou klinickou, procedurální metodičností, v níž přitom zůstává místo pro empatii, emoce i záchvěvy černého humoru. Pokud lze filmu místy něco vytknout, pak je to určité bažení po efektu, podobné nesmlouvavě zachyceným excesům ve filmech Ulricha Seidla.

03160162.jpeg

V poslední třetině, která se soustředí především na tragické následky náhle propuknuvšího milostného citu, navíc snímek graduje až k šokujícímu drastickému finále evokujícímu spíš explicitní krutost raných filmů Gaspara Noé. Už je to několik let, co jsem kolem sebe v kině zažil tak fyzické reakce na film, včetně bolestivých výkřiků a stavů těsně před omdlením. Přesto nelze mluvit přímo o samoúčelnosti: zatímco nekompromisní exekuce násilných scén v úhrnu působí jako nezbytná součást promyšlené koncepce, naturalistické sexuální scény fungují jako intimní, manifestační varianta všeprostupujícího „body language“ nahrazujícího hrdinům tradiční komunikaci.

Kmen, který si právem odnesl z letošních Cannes hned několik prestižních ocenění (včetně Grand Prix Týdne kritiky), je rituálním atakem mozkového kmene, který proměňuje běžnou diváckou perspektivu, z nečekaných úhlů útočí na naše receptory a nemilosrdně ohýbá veškeré lety nabyté návyky. I na velkém festivalu se stává jen zřídka, že by se člověk stal svědkem něčeho zcela nového a výjimečného. Kmen je navzdory drobným výhradám právě takovou událostí. A to se navíc v zítejším blogu dozvíte, že devastačních emocionálních knock-outů na festivalu utěšeně přibývá. Pán s námi.

Čtěte také

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.