Libri prohibiti: Disidenti, exulanti i pankáči

„Knihovna je svým způsobem i dokumentační centrum, takže kromě knih a časopisů tady máme také zvukové nahrávky a filmy,“ říká Jiří Gruntorád, který Libri prohibiti v roce 1990 založil a dodnes řídí. „Jsou tady sbírky letáků, fotografií, plakátů. Důležité jsou taky osobní fondy, kde jsou třeba pozůstalosti zemřelých exulantů nebo disidentů.“ Zájemci tu najdou i překlady českých a slovenských autorů, zahraniční literaturu týkající se komunismu v Evropě a speciální polskou podzemní knihovnu.

„Zabýváme se prvním, druhým i třetím odbojem, takže nejstarší věci jsou tu z období první světové války. Ale jsou tu i některé krajanské časopisy z 19. století, protože i Češi v zahraničí jsou jedním z našich témat.“ Přesný počet shromážděných materiálů Jiří Gruntorád neeviduje: „V našich interních bázích by se asi celkem našlo takových třicet tisíc knižních publikací a několik tisíc periodik.“

Zpočátku byla základem fondu hlavně produkce Gruntorádovy samizdatové edice Popelnice. „Základem byly samizdatové sbírky, ale už v té první fázi jsme měli slušnou sbírku exilových publikací, hlavně z období normalizace. Postupem času jsme rozšířili i na válečný exil.“ Vedle legionářských publikací se tu najdou třeba undergroundové fanziny: „Máme tady i doklady o tom, jak vypadala tuzemská punková scéna sedmdesátých let.“

Jiří Gruntorád v knihovně Libri prohibiti|foto: Robert Candra

Návštěvníky knihovny jsou především studenti a pedagogové napříč obory – od historiků přes teology po literární vědce. Postupně probíhá i digitalizace fondů: „Třeba sbírky jak exilových, tak samizdatových periodik jsou už zčásti dostupné na internetu. Najdete tam třeba Vokno, z těch exilových je tam samozřejmě celé Svědectví nebo Listy, které vydával Pelikán v Římě,“ uzavírá Jiří Gruntorád, který mimo jiné v roce 2002 dostal cenu Magnesia Litera za přínos české literatuře.

Odkazy:
Libri prohibiti
Paměť světa UNESCO