Low: Poezie (příliš) všedního dne
Druhá z pravidelných recenzí Desky týdne, tedy aktuálně desátého studiového alba The Invisible Way minnesotských Low, nesdílí nadšení Petra Wagnera. Robert Candra tvrdí, že kromě precizní produkce se album za mnoho věcí pochválit nedá.
Pro předchozí album Low C'mon chovám velkou slabost – upřímně si myslím, že ho vlastně nelze mít nerad, ačkoli mi lidi kolem překvapivě často tvrdí, že to je omyl. A ačkoli mi lidi kolem překvapivě často tvrdí, že to je další chyba, nejsem právě skalní fanoušek Wilco. Když jsem se tedy před časem dočetl, že Low na své chystané desce výrazně sahají po klavíru a produkovat ji má Jeff Tweedy, čekal jsem s lehkou nedůvěrou.
Na The Invisible Way vlastně nechybí nic typického pro Low. Je to většinou pomalé a křehké, je to sladkobolné, vzdušné a zrovna to dýchá člověčinkou. Pravda, kytara je pod proudem jen výjimečně, zato piánka opravdu požehnaně, ani ti Wilco se nedají přeslechnout. A Mimi Parker se tentokrát dostává nebývalého prostoru – její hlas dominuje skoro půlce skladeb. Někde (jako v gospelové Holy Ghost) toho využije, jindy (jako v přešlapující So Blue) se po Alanu Sparhawkovi bez skrupulí zasteskne.
Ale z nějakého důvodu je to celé spíš unavené než zklidněné. Vokálním harmoniím se mnohdy nedostává jiskry, melodie jsou místy otravně všední, texty leckdy k nerozeznání od mainstreamových kýčů. Několik výrazných skladeb album jen rámuje na samém začátku a konci. Mezi nimi leží dlouhé a nezáživné minuty bloumání v zemi za tenkou hranicí, kde se prosté stává prostinkým a usebranost přechází v nudu. Možná precizně vyvedenou, ale řemeslo a produkce nezakryjí, že od Sparhawka a Parker nemusí být k Hansardovi a Irglové až tak daleko.
Jistě, jsou to pořád Low a spousta věrných si své asi najde i na The Invisible Way. Já ale na tuhle cestu s nimi nejdu. Radši si tady sednu a počkám, jestli je to zase nezačne být o něčem.
Low: The Invisible Way (Sub Pop 2013)
Přečtěte si recenzi Patra Wagnera, který má o desce úplně opačné mínění: "Pochyby nad tím, zda ženského elementu není moc, rozpouští všudypřítomná atmosféra zdravé sebereflexe a konsensu. Z prostoru mezi řádky se, asi mimovolně, dostane i do textu: Mimi v jedné z nejlepších skladeb alba zpívá I don´t know much, but I can tell when something´s wrong – jinými slovy „jsme si dobře vědomi, kde jsou meze“. S takovým pochopením sebe sama tu může tahle kapela být klidně dalších dvacet let. Je téměř neporazitelná." O historii kapely si přečtěte tady.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
