Lucemburská zahrada: Zářící labyrinty jsoucna

11. leden 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02527966.jpeg

Předcházející romány Michala Ajvaze – Prázdné ulice a Cesta na jih – byly spletitou strukturou, která tu připomněla fantaskně roztaženou síť, tu zase vypravěčskou pyramidu, kterou čtenář závratně stoupal a padal.

Lucemburská zahrada naproti tomu působí jako text více semknutý, dynamičtější, střídmější na rovině příběhů, do nichž jsou osudy postav rozvětveny. Lze zajít dokonce tak daleko, že Ajvazovo aktuální dílo označíme za novelu o milostném vzplanutí, nevěře a trestu. Tím se ovšem dostaneme jen do prvního patra stavby, která na relativně malé ploše ohromuje mnohostí motivů a kaskádami autorské imaginace.

Genetický kód ajvazovského vyprávění zůstává zachován: v centru příběhu stojí hrdina Paul, jemuž setkání se zatoulaným a záhadným znakem od základu pozmění vnímání světa a pozve ho do úžasného příběhu, v němž se závany pokleslé dobrodružnosti kříží s ryzí ontologií. Učitel filozofie pařížského lycea se na pouť za všední tvář reality opět vydává čirou náhodou – překlep v Googlu ho přivede k umělému jazyku, jímž podivínský americký badatel Ross na sklonku života vyšperkoval svou fantaskní povídku. Zbloudilá šifra, vykořeněná ze syntaxe všednosti, způsobí, že unavený a stereotypem stižený Paul nahlédne tajemnou a ztracenou jednotu, skrytý proud, z nějž jsou utkány všechny věci a děje.

vše bylo hieroglyfem, znakem, který vyprávěl o rytmech proudu, jímž byl vytvořen a jež navždy usnuly v jeho tvarech, o tajemství svého zrození, o svých láskách a síti podivných příbuzností, jež prorůstaly kosmem.“ (s. 49)

Lucemburská zahrada rezonuje povědomým tónem Ajvazových próz, které na rozdíl od postmoderního fragmentu pátrají po společném jazyku, původní matérii, z níž je utkáno vše kolem nás. Ne náhodou stojí na počátku Paulovy výpravy jméno Plótinos. Právě jeho koncepce vyzařujícího Jednoho je blízká způsobu, jímž je Ajvazův svět tvarován. Každá jednotlivost vypráví příběh celku, skutečnost se neštěpí do nesourodých úlomků, ale naopak odkazuje k prvotní matérii, která byla roztrhána automatismem jazyka, ale stále přežívá kdesi v jeho důvěrně známém těle. Pro Paula se chvilka zázračného nazření do zářících labyrintů jsoucna stane katalyzátorem milostného vzplanutí, které ho z manželského stereotypu dovede ke studentce Claire – křehké bytosti, Paulovu duševnímu blíženci a zároveň opaku. Zatímco pro něj je prozření slastí a světlem, Claire uvrhá do tmy a děsu z nekonečné změti a chaosu.

Útlý text Michala Ajvaze je utkán z ženských postav, které ovlivňují Paulův osud. Každá kapitola, nesoucí jedno ženské jméno, je sama v sobě příběhem sbližování i oddalování, slasti a nebezpečí, nejistoty, tápání, proměn… V mezích autorovy tvorby je Lucemburská zahrada text výrazně založený na milostných vztazích, přičemž je nutné poznamenat, že Michal Ajvaz nikdy nebyl velkým psychologem – jeho hrdinové jsou trpělivými poutníky ve složitě větvených příbězích, nadreálnými bytostmi, v jejichž nitru se střetává záměrná popkulturní redukce a nadreálná čistota a nevinnost. Takové pnutí zakouší čtenář i v samotném textu – kdesi mezi bezelstnou naivitou braku a filozofickou komplexností leží Ajvazův vypravěč, na nějž lze uplatnit Paulovu charakteristiku: ...vždycky vlastně hledal v knihách jen dobrodružství a výzkum zázračna; psychologie ho odjakživa nudila (s. 78).

02527998.jpeg

Síla Lucemburské zahrady tak opět nespočívá v lidském nitru, ale v proudu, v němž Ajvaz svoje hrdiny nechává plout. Je to proud strhující autorské imaginace, v níž se nerozlišuje vysoké a nízké a vše se stává součástí ryzí a nevinné mysli vypravěče, okouzlené plynutím dějů, nepředvídatelnými tvary slov a meandry představ. Zatímco postavy v úžasných labyrintech bloudí, pro čtenáře se v nich otvírá zázračný a pozapomenutý svět harmonie a jednoty mnoha příběhů. Pohybovat se v Lucemburské zahradě znamená zakoušet rozkoš z textu, ono matoucí a povznášející dobrodružství putování mezi znaky, které mohou, ale nemusejí obsahovat jasnou odpověď na otázku proč. Už samo jejich plynutí má však dar měnit zažitý obraz světa.

Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada.
Brno: Druhé město, 2011. 172 stran

autor: Vít Schmarc
Spustit audio