„Máme právo na štěstí?“ ptá se v novém románu Petra Hůlová

03412522.jpeg
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03412522.jpeg

Jeden týden tráví desetiletý Miky se svými bratry u mámy, další pak v pekle, jak říká domovu svého táty, macechy a dvou nevlastních sourozenců. Nový román Petry Hůlové Zlodějka mýho táty přináší dětský a velmi nekompromisní pohled na střídavou péči a snaží se odpovědět na otázku, co je to vlastně právo na štěstí. 

„Žijeme v době, kdy vzrůstají nároky dětí nejen na štěstí, ale na leccos. Miky není ochotný situaci dospělých akceptovat, což je něco, co by se před dvaceti nebo padesáti lety nemohlo stát,“ vysvětluje Petra Hůlová. „Vidím to sama u svých dětí, jejich nároky na to, co chtějí, co pokládají za normální, do čeho mají ambici mluvit, to je něco jinýho, než když jsem byla malá já.“ 

Miky, který celý příběh vypráví, je dost komplikovaná postava – v jednu chvíli byste ho nejradši objali, jak je vám ho líto, a o odstavec dál už vás svrbí ruka, protože by za své spratkovské chování zasloužil pár facek. „Je raněnej, křehkej, citlivej, trpí, a zároveň je strašně krutej nejen k tátovi, ale i svý mámě. Má pocit, že ví, jak to má být, cpe svět dospěláků do nějaké své šablony, která je na jednu stranu dojemně čistá, ale z jiného pohledu manipulativně zrůdná a sobecká.“ 

Celkem nenápadně probleskují celým příběhem nejrůznější zmínky o suchu a vedru, nedostatku vody, o tom, že už vlastně nejsou žádní ptáci a část zvířat vyhynula. Podobně jako v předchozím románu Stručné dějiny Hnutí tak Petra Hůlová načrtává obraz světa, kdy klimatická změna není hrozba budoucnosti, ale všednodenní realita. „Chtěla jsem napsat knihu, kde bude tohle téma jen někde v pozadí, na které se nesoustředíte, ale je tam.“

Máme všichni právo na štěstí? A je v pořádku, aby děti dospělým mluvily do toho, jak žijou? Poslechněte si rozhovor s Petrou Hůlovou o jejím novém románu Zlodějka mýho táty.