Masaryk se koupe v národoveckém patosu

29. prosinec 2016

Skoro to vypadá, že oscarová sezóna postihla i Českou republiku. Příběh o Janu Masarykovi a jeho roli v událostech kolem mnichovské dohody je podaný jako poctivý hollywoodský biopic s pořádnou porcí sentimentu, neokázalého heroismu a ochoty zasvětit celý život ideálu, v tomto případě službě českému národu. Lokální patriotská óda na vlasteneckého hrdinu podaná v hávu okopírovaném od Hollywoodu má určitě šanci oslovit diváky, kteří dnes rádi mluví o „češství“, „národní hrdosti“ a podobných, potenciálně nebezpečných tématech. Nikoho jiného ale nijak zvlášť nestrhne.

Ševčík s Masarykem dělá něco podobného, co prováděli v roce 2001 Jan Svěrák s Tmavomodrým světem a Filip Renč s Rebely – natočil divácký film silně inspirovaný Hollywoodem, zasazený do zlomových období českých dějin. Všechny tři filmy tak mají nečekaně špatné konce – čeští piloti v Tmavomodrém světě končí v komunistickém pracovním táboře, šedesátkovou retropohodu Rebelů ukončí příjezd sovětských vojsk v osmašedesátém roce. Předválečná diplomatická dráha Jana Masaryka v Ševčíkově filmu směřuje nevyhnutelně k Mnichovu a okupaci Československa hitlerovským Německem.

Zatímco ve světě musejí tyhle deziluzivní konce působit jako nepochopitelně krutý zásah deus ex machina, českým divákům svým způsobem dávají smysl. Za zlomové okamžiky moderních českých dějin totiž často považujeme události, které zároveň chápeme jako zrady, podrazy a „konce dobrých časů“ – mnichovskou dohodu v roce 1938, komunistický puč v roce 1948 a vpád sovětských vojsk v roce 1968. A přesně takové příběhy si o nich vyprávíme. Zatímco Amerika je zemí vítězství, Česko(slovensko) je krajinou hrdých porážek, a proto pro nás evidentně není problém rozjuchaný a stylizovaný muzikál s písničkami o lásce uzavřít hrozivými scénami s ruskými tanky a vlastenecké letce poslat bezdůvodně trpět do lágrů.

03771213.png

Ševčíkův film s tímhle „poraženectvím“ pracuje mnohem cíleněji než Rebelové. Možná až moc cíleně. Masaryk je totiž od začátku do konce patetické vyprávění o boji jednoho vlastence s mocnostmi, které raději obětují malý státeček zlu, než aby se kvůli němu nechaly zavléct do nebezpečné a drahé války. Známá fakta o Janu Masarykovi jsou tomuto velkému příběhu patřičně přizpůsobená. Jeho psychické problémy, kvůli nimž byl hospitalizován, jsou ve filmu neurózou „přímého člověka“, kterému v diplomatickém prostředí napjaté doby všichni lžou a podvádějí ho. Dokonce i jeho nevěry a divoké večírky můžeme chápat jako rys, který ho odlišuje od nelítostně pragmatických diplomatů, kteří jsou v tomto příběhu studenými, povýšenými intrikány s nejasnou agendou.

Ještě víc je toto překlápění dějin do mýtů vidět na tom, jak se v Masarykovi mluví nebo nemluví o určitých historických faktech a skutečnostech. Prezident Edvard Beneš je zrádce, o kterém Masarykovi umírající otec sdělí, že se mu dá věřit. Přesto dá osud národa všanc. Československo je ve filmu státem jediného národa, ne mnohonárodnostním státem, kterým ve skutečnosti bylo. Přítomnost německé menšiny za první republiky se zmíňuje jen do té míry, že dala Hitlerovi záminku k zabrání státu. Film se často vrací k dobovým národním stereotypům, aniž by je jakkoliv zpochybňoval. Britové jsou arogantní byrokraté bez emocí, Němci zase čisté zlo. Mnichovská dohoda byla podle filmu vědomě hanebný podraz. „To budeme jednat o nich bez nich?“ podivuje se jeden z diplomatů ve scéně ke konci snímku, když se dozví, že Češi se vyjednávání vůbec nezúčastní. „Co na to řeknou dějiny?“ dodá. „Dějiny se o tomhle nedozvědí,“ dostane zdrcující odpověď. Ševčík navíc diváky nemilosrdně koupe v ryzím národoveckém patosu. Snímek začíná scénou, kde Karel Roden zlomeným hlasem zpívá českou hymnu, později vidíme obraz umírajícího Tomáše Garrigue Masaryka nebo scény prchajících lidí na Karlově mostě.

Trochu paradoxní je, že má tahle nacionalistická tragédie evropské distribuční ambice. Jde o česko-slovenskou koprodukci natočenou téměř komplet v angličtině a permanentně se hýbající kamera, rychlé střihy, vyprávění skákající mezi časovými rovinami i tmavé ladění většiny scén připomíná současné hollywoodské životopisné filmy. Pozorovatelé českého filmového průmyslu už několik let tvrdí, že domácí filmaři budou dříve nebo později muset myslet i na zahraniční publika a točit se zahraničními partnery. Je však otázka, jak se zahraniční diváci zorientují v událostech, o kterých film pojednává.

03771212.png

Masaryk zjevně mluví k divákům, kteří Mnichovu předem rozumí jako evropské zradě na českém národu – stojí na řadě náznaků, odkazů a ironických poznámek, které tuhle interpretaci podporují. Bez těchto znalostí se film rozpadá do příběhu o neurotickém muži bojujícím s trochu špatně viditelnými větrnými mlýny, které ho nakonec z nejasných důvodů semelou. Zatímco pro zahraniční diváky Tmavomodrého světa může být matoucí jeho konec, tady hrozí, že se ztratí v překladu dost podstatná část celého děje.

To ale neznamená, že je v domácím kontextu Masaryk v pořádku. Jeho tendenční zjednodušující interpretace vyhroceného období českých dějin je podbízivá a citově vyděračská. Dokonce ho můžeme chápat i tak, že nám chce připomenout, jak „se na nás kdysi evropské mocnosti vykašlaly“, a posílit už tak dost rozvinutou podezřívavost vůči dnešní západní Evropě. Každopádně i v tomhle případě to bude jen přesvědčování přesvědčených.

03771211.png
Spustit audio