Max Richter: Infra bez žánrových veletočů

02126588.jpeg

Klavírista a elektronik v jedné osobě Max Richter vydává novou studiovou řadovku. Po dva roky staré nahrávce 24 Postcards In Full Colour, která obsahovala dva tucty maximálně dvouminutových miniatur, je deska Infra co do stopáží jednotlivých skladeb opět klasičtějšího rázu.

Co se ale nijak výrazně nezměnilo, je výsledné vyznění aktuálního alba, které lze opět s klidem definovat slovním spojením modern classical. Očekávat od Maxe Richtera nějaké stylové veletoče by ostatně bylo vzhledem k jeho žánrově kompaktní diskografii bláhové, takže se opět připravte na komorní hru na klavír a táhlé smyčcové party podpořené ambientními plochami a protkané trochou té decentní elektroniky.

Slušelo by se zmínit, že Max Richter během oněch dvou let mezi deskami 24 Postcards In Full Colour a novinkou Infra ještě stihnul složit hudbu hned k několika filmům. Jak o něco agresivnější a elektroničtější soundtrack k animovanému válečnému snímku Valčík s Bašírem, tak melancholický klavírní doprovod k americkému dramatu Henry May Long jsou vydařenými nahrávkami, které by rovněž neměly uniknout vaší pozornosti, pokud se počítáte mezi fanoušky Richterovy tvorby. Ta v sobě ostatně filmový nádech nezapře ani v případě klasických studiových alb a ani novinkové Infra není v tomhle ohledu výjimkou.

02126590.jpeg

Třináctka skladeb pojmenovaných Infra a Journey s pořadovými čísly od jedné do pěti, respektive osmi, opět rozehrává intimní atmosféru, kterou si člověk nejlépe vychutná ve tmě a při poslechu se sluchátky. Max Richter ví, že v jednoduchosti je síla, a protože ze své schopnosti složit na první poslech leckdy nenápadnou, ale ve své podstatě silnou a emocemi překypující melodii ani po osmi letech neztratil vůbec nic, je nasnadě, že i Infra opět úspěšně zaútočí na vaše city. Jakoby zaprášený zvuk imitující praskání starých vinylů a tiché ladění analogového radiového přijímače je překrýván Richterovou repetitivní hrou na klavír s jen velmi pozvolným vývojem. Cello, viola a housle také nikam nespěchají a jejich vzájemné nesmělé proplétání se ještě umocňuje finální prožitek, který se zintenzivňuje každým dalším opakovaným poslechem.

Kdybych měl vedle sebe umístit trio Ólafur Arnalds, Jóhann Jóhannsson a Max Richter, vypadalo by to jako německý ostrov mezi dvěma islandskými břehy. Richterův rukopis je celkem snadno rozklíčovatelný, stejně jako postupy, které ve svých skladbách používá pro vytvoření patřičné melancholické nálady, podobně jako to dělá právě Arnalds. Zároveň lze ale v jeho tvorbě, stejně jako u Jóhannssona, najít i experimentálnější a s hlukem koketující skladby prakticky s absencí instrumentální složky.

02126589.jpeg

Jinými slovy, deska Infra není z pohledu Richterovy diskografie ničím až tak výjimečná, nebo speciální. Což ale vzhledem k vysoké kvalitě jeho předchozích počinů znamená, že by rozhodně neměla uniknout vaší pozornosti.