Melt! 2012: Takhle se slaví patnáctiny

Ne nadarmo letos 20 000 kapacitu areálu Železného města ovládnuli z celé jedné třetiny návštěvníci z ciziny: lidem stojícím za Melt!em se povedlo vytvořit festival, který už dobrých pár let funguje ve všech směrech jako dobře namazaný (těžební) stroj. Stroj s duší, srdcem i mozkem. Je nasnadě, že takováhle zpráva se rozkřikne po festivalové Evropě velmi rychle.

Co přineslo hlavní pódium
Největší jména se samozřejmě od pátku do soboty vystřídala na hlavním pódiu. Před Bloc Party, Caribou nebo Modeselektor jsem dal přednost jiným stageím a interpretům, které jsem naživo ještě neviděl (první dva zmíněné navíc můžete zhlédnout díky německé televizi ZDF, která je, společně s několika dalšími, celé nahrávala). I tak jsem nakonec do prostoru mezi Medusou, Mosquitem a Mad Maxem zavítal celkem pětkrát, což je v porovnání s minulými ročníky, kdy jsem preferoval ostatní pódia, docela úspěch.

V pátek byli hlavním důvodem The Rapture a také Ben Drew neboli Plan B. Ten v loňském roce musel ze zdravotních důvodů své vystoupení zrušit a letošní náhrada se povedla na jedničku. Plan B už dávno není ten rapper z první desky, ale daleko víc zpěvák kombinující neosoulové a funkové vlivy s aktuálním popem, kde hip hop samotný je jen jednou z přidaných hodnot. Sedmičlenný band včetně dvou backvokalistek vystřihnul koncert, který by určitě ocenil i náš rozhlasový Grundfunker na slovo vzatý Maceo. Celkem logicky byla protežovaná právě druhá nahrávka The Defamation Of Strickland Banks, nicméně pár skladeb prezentovalo i tu třetí v pořadí, Ill Manors, která by měla vyjít do konce července. Plan B potvrdil, že je rozhodně pádný důvod se na ni těšit.

To trio The Rapture vydalo třetí regulérní desku už vloni. Na pódiu doplnění o čtvrtého člena vystřihnuli energický indierockový koncert jak z partesu. Luke Jenner svým nezaměnitelným vokálem ovládnul prostor před hlavním pódiem bez mrknutí oka a závěrečná epická sedmiminutovka How Deep Is Your Love (i se skvělým živým saxofonovým sólem) budiž tímto pasována na hymnu letošního léta. Když je řeč o kontaktu s publikem – v tom je absolutní mistryní zcela bezprostřední Beth Ditto z Gossip, ke které by mohli všichni frontmani a frontwomanky chodit na soukromé lekce. O den později předvedla Železnému městu, jak má vypadat koncert, kdy „kapela a publikum jedno jsou“. Jen tak mimochodem konverzovala na dálku s lidmi v davu, jednoho fanouška s efektním převlekem poručila ochrance vytáhnout k sobě na pódium, pozitivní energie z ní by rozpohybovala všech 5 těžebních strojů na několik týdnů a nakonec při závěrečném outru v podobě I Will Always Love You od Whitney Houston (kterou s Beth samozřejmě spontánně odzpívalo celé Ferropolis a kdo v tu chvíli neměl husinu po celém těle, ať hodí kamenem) vyseknula celému Melt! festivalu poklonu, která rozhodně nebyla předpřipravená. Kdyby byl koncert Gossip posledním vystoupením letošního ročníku, nemohla by 15. edice skočit lépe.

Program hlavního pódia nicméně v neděli večer zakončovali Justice, kteří měli zřejmě nejvyšší návštěvnost letošního Melt!u. Bohužel vůbec ne zaslouženou. Během první půlhodiny vystříleli všechny náboje v podobě toho mála originálních melodií, jimiž disponují, a nezachránil je ani bombastický zvuk, který měl sílu udělat hit i z druhořadé odrhovačky. Francouzské duo schované za stolem s klasickým křížem propojilo elektro ducha první desky s popovým balastem aktuální Audio, Video, Disco a výsledkem byl sice nadupaný live set (otázku, do jaké míry byl doopravdy live ponechme stranou), který ale ukázal v celé své pozlátkové nahotě, že Daft Punk byli, jsou a zůstanou jenom jedni...

To Squarepusher, který končil program main stage o den dříve, naopak těch pár tisícovek lidí, kteří byli přítomni začátku jeho audiovizuální epilepsie non plus ultra, zredukoval na pár stovek nejodolnějších, kteří vydrželi až do závěrečného experimentálního sóla na baskytaru, pořádně prohnanou přes všemožné efekty. Což ovšem neznamená, že Ufabulum naživo rovná se propadák. Spíš naopak. Jestliže jsem z desky měl víceméně rozporuplné pocity, naživo funguje nové album společně s vizuální složkou dokonale. Černobílá stěna z led diod, kterou je pokrytá i přední strana stolu a také helma, kterou má Tom Jenkinson na hlavě, vytváří čirou obrazovou psychedelii, která v kombinaci s experimentálnějšími tracky typu The Metallurgist a Drax 2 dokonává posluchačsko-divácké hody, které samozřejmě svým extrémistickým pojetím nesednou každému (mnozí němečtí fanoušci dua Modeselektor, které vystoupilo před Squarepusherem, byli řádně vyděšení a byli to především oni, kteří houfně odcházeli už po prvních minutách). Živá podoba nových skladeb (jiné vlastně ani nezazněly) je v jádru zachována, nicméně Squarepusher si s nimi hraje, upravuje, modifikuje a přetváří částečně jejich strukturu, povětšinou do ostřejší podoby, než se nachází na desce. V porovnání s Justice končil warpovský matador svůj live set před značně prořídlým publikem, ale jak už to tak někdy bývá, o kvalitě samotného vystoupení to ve výsledku neindikovalo vůbec nic.

Festival Melt! 2012|foto: Jarda Petřík

Plážová stage opět zabodovala
I beach stage měla těch vítězů (a samozřejmě také poražených) hned několik. Letošní line-up si vzali pod patronaci již zmínění Modeselektor a nutno jim přiznat, že selekci provedli velmi solidní. V pátek to u mě vyhrál producent Shed, jehož zpomalené a zakouřené bass techno by mohlo velmi dobře posloužit jako hudební podklad k bad tripu à la kultovní scéna dítěte lezoucího po stropě v Trainspottingu. Připravovaná deska, která má vyjít u labelu 50 Weapons (jemuž šéfují právě Modeselektor) ještě teď o letních prázdninách, se bude jmenovat Killer a zatím to vypadá, že bude dělat čest svému zabijáckému jménu. Ještě více zabijácká byla sobotní show, od které se to víceméně čekalo – Araabmuzik. Abraham Orellana je malý vzrůstem, ale rychlost a obratnost jeho prstokladu na MPC Drum machine nemá obdoby. Hodinový live drumming sice neuniknul slabším momentům, kdy šlo „pouze“ o předvedení umu, které by mělo význam ve chvíli, kdy by se všichni mohli nahrnout kolem mistra svého oboru a dívat se mu přes rameno, ale jinak to byla one man show, které v podstatě nelze nic vyčíst.

Festival Melt! 2012|foto: Jarda Petřík

Německý Burial – tak jsem si po poslechu letošní výborné desky Black Boulder překřtil producenta, který si říká Phon.O. Na Melt!u mě Carsten Aermes nadchnul už v loňském roce (to pouze coby DJ) a letos svým perfektně gradujícím live setem poskládaným právě hlavně z nového alba potvrdil, že to nebyla náhoda. Burial je samozřejmě jenom jeden, ale tenhle zamlžený, tanečněji pojatý dubstep „po německu“ aktuálně šlape produkci slavného Londýňana na paty asi nejvíc. A navíc – Buriala asi naživo jen tak neuvidíte... Titul největšího pařmena na pódiu a patrně i nejšílenější show jako takové si pro sebe urval Gaslamp Killer. Styl jeho mixování ponechme stranou, William Benjamin Bensussen na to jde odjinud – když si tipnu, že 90 procent skladeb, které zahrál, buď ještě nebylo vydáno, nebo se tak stalo v uplynulých týdnech, nejspíš nebudu daleko od pravdy. Každý druhý track ohlašoval tenhle Američan s tureckými kořeny hláškou „fuckin‘ brand new California“, případně „fresh hot stuff from LA“ a stihnul odehrát jak nového Flying Lotuse, jehož album vyjde na podzim u Warp Records, tak samozřejmě nejeden vlastní track z debutové desky Breakthrough, která se objeví v katalogu labelu Brainfeeder 17. září.

Nová deska Mouse On Mars mě moc za ucho nevzala a podobně jsem se s tímhle legendárním německým duem nedostal na stejnou vlnu ani v pátek večer na pláži. Překombinovanost čišela z živého provedení snad ještě víc než ze samotné nahrávky Parastrophics. Páteční program pak na břehu jezera Gremminer po páté nad ránem uzavíral svým dvouhodinovým funky house setem Floating Points, ale sil už zbylo jen na prvních 30 minut, které nebyly zase tak výjimečné, aby mě donutily setrvat až do svítání. K beach stagei snad zbývá dodat jen noticku, že změna v sobotním programu přinesla neúčast Rustieho, který se omluvil z důvodu nemoci.

Big Wheel versus Gemini versus Sleepless Floor
Na techno a tech house zaměřená Big Wheel stage mi letos přinesla spíše zklamání. Očekávaný set Richieho Hawtina na samotný závěr nedělního programu byl zoufale průměrným a generickým tech-housem bez jediného náznaku inovace a v nijak dobrém stroboskopickém světle se nepředvedla ani další legenda hrající o pár hodin dříve – Josh Wink. Ten zase jako kdyby vybral z každého druhého hraného tracku tu nejnudnější pasáž a tu se rozhodl lidem pustit. Zdaleka tolik, jak jsem čekal, mě nepotěšil ani sobotní live set Mathewa Jonsona, i když u něj by se alespoň našly světlé momenty například v podobě skvělého loňského singlu Learning To Fly. Všechno tak nakonec u Velkého Kola v sobotu zachraňoval Dixon a v pátek Maya Jane Coles, oba hrající pestře a zajímavě.

Z programu Gemini Stage nakonec vykrystalizoval soukromý letošní objev Melt!u – bratrské duo Disclosure, jež kombinuje dubstep s housem, UK garage a synthpopem v chytlavý a taneční mix, který by si zasloužil daleko lepší čas než páteční půl sedmá, kdy se areál začínal teprve pomalu zaplňovat. Lana Del Rey sice na Gemini Stage začínala v neděli už před pátou odpolední, ale to byla samozřejmě úplně jiná situace. Zmíněný den, čas a pódium jsou totiž poslední ročníky Melt!u věnovány tradičně akustickým a poklidným koncertům (vloni José González, předloni Kings Of Convenience) a žádná jiná stage (vyjma Sleepless Floor samozřejmě) v tu chvíli nehraje, takže není komu konkurovat. Lana Del Ray by samozřejmě měla plno i tak, ale zmíněné podmínky jí na návštěvnosti určitě ještě přidaly. Po zhlédnutých koncertech, kterými letos rozjela své turné, jsem dostal strach, že to tahle „dáma od videoher“ neuzpívá. Naštěstí to vypadá, že v průběhu jara začala brát hodiny zpěvu a přineslo to své ovoce. Pár lekcí sice ještě potřeba bude, ale jinak už jsou písně z debutu Born To Die velmi dobře uposlouchatelné i naživo. V doprovodu smyčcového kvarteta, klavíristy a kytaristy odehrála Lana Del Rey poslední evropský (a trochu unavený) koncert turné před pokračováním v Austrálii, během kterého se stihnula vyfotit s nadšenými fanoušky v prvních řadách, nespočetněkrát vrátit na své místo neposedné levé ramínko modrých šatů a samozřejmě zazpívat i průlomovou (a dosud nepřekonanou) Video Games.

Festival Melt! 2012|foto: Jarda Petřík

Sleepless Floor se během pár let proměnila z jakési podivné plechové boudy, kde se za hraní německých spíše neznámých DJů potácí pár nespavců, než se znovu odpoledne otevře areál Železného města, v regulérní stage mimo oficiální prostory festivalu, která od sobotního rána až do pondělního poledne hostí neméně zvučná jména jako jedno z pěti pódií na poloostrově (letos zde zahráli mimo jiné francouzský producent Agoria, Španěl John Talabot, Jihoameričan Matias Aguayo nebo Izraelec Chaim). Žije si zcela vlastním životem, návštěvníci se podílejí na výzdobě prostoru, k DJům to mají na dosah ruky, často hodně punková party atmosféra předčí snad i tu na Big Wheel stagei a celé to dohromady tak nějak dává vzpomenout na zlaté nekomerční časy elektronických tanečních akcí. Jestliže jsem spílal nezáživnému setu Richieho Hawtina, který uzavíral program uvnitř areálu, pak barevná a pestrá (zazněl chicagský house, acid, techno, funky i elektro) tříhodinovka pod taktovkou Ellen Allien, která na Sleepless Floor nastoupila ve dvě ráno po neméně skvělém live setu projektu Skinnerbox, se pro mě postarala o ten nejlepší možný závěr letošního ročníku. Dalo se to čekat, ale člověk (obzvlášť po čerstvé londýnské zkušenosti s festivalem Bloc.) nikdy neví a nerad by něco zakřiknul předem; nicméně dva dny po opuštění Ferropolis můžu s klidem konstatovat, že oslavy patnáctin se Melt! festivalu povedly na výbornou.