Městské státy, referenda a vodní světy. Drolí se koncept národního státu?

23. říjen 2017

Evropou na začátku října otřáslo neoficiální referendum o nezávislosti Katalánska na Španělsku. Evropská unie zažívá existenciální krizi minimálně od loňského referenda o vystoupení Velké Británie. Obě události obnovily debaty o budoucnosti a definici národních států. Potřebujeme je v 21. století ještě stále? Co je může nahradit?

„Kdybyste žili před 1 500 lety v jižní Evropě, dozajista byste si mysleli, že Římská říše tu bude věčně,“ píše britský novinář Jamie Bartlett v textu Návrat městských států. Byla tu přece 1 000 let. Po období ekonomického a vojenského úpadku se ale rozpadla.

Návrat městských států

Naše budoucnost je podle Bartletta spjatá s městy. Prvním rokem v historii lidstva, kdy ve městech žilo více lidí než mimo ně, byl 2014. Mohla by ale nově vznikající plovoucí, nezávislá města někdy udělat tečku za národními státy? Jamie Bartlett tvrdí, že ano. Koncept národních států podle něj nemusí přežít ani 21. století. Například harvardský profesor Dani Rodrik a teoretik mezinárodního práva Danilo Zolo ale varují před nesouhlasem velké části občanů. Vyhrotit by ho mohla i příliš překotná snaha vyvolat debatu o překonání národních států.

Vyplenění Říma, 456

Newyorský starosta Bill de Blasio, Sadiq Khan v Londýně nebo Ada Colau v Barceloně jsou ti z dnešních světoznámých starostů, jejichž vliv je jedním z hlavních důvodů, proč Bartlett spojuje naši budoucnost s mocnými městy. Jako příklad uvádí iniciativu C40, která spojuje 90 velkých měst ve snaze omezit emise skleníkových plynů nezávisle na státech. „V 21. století náleží moc těm, kteří řeší problémy. Národní vlády dlouze debatují a jsou nerozhodné. Města jednají. Některá města jsou díky své aktivitě sama od sebe čím dál mocnější,“ říká Bartlettovi odborník Bruce Katze, který se politikou měst zabývá v think-tanku Brookings Institution. „Současná velká města se podobají spíše sobě navzájem než mimoměstským oblastem svých vlastních států,“ píše Bartlett. I proto vidí jako jeden ze vzorů pro současná města v německé hanzovní lize – středověkém paktu německých obchodních měst, která lobovala za své společné zájmy.

Otázkou samozřejmě je, jak by dnešní města mohla získat, nebo alespoň posílit svou nezávislost. Po loňském referendu o vystoupení Velké Británie z EU se chvíli mluvilo i o referendu o nezávislosti Londýna. Na rozdíl od zbytku země totiž hlavní město hlasovalo pro setrvání v Unii, během krátké doby ale hnutí za nezávislý Londýn ztratilo dech. Jedno referendum o nezávislost velkého evropského města však nedávno opravdu proběhlo. V roce 2014 v neoficiálním a nezávazném referendu hlasovalo 89 procent obyvatel Benátska (z těch 63 procent obyvatel, kteří přišli volit) pro odtržení oblasti od zbytku Itálie. Bohatý region severní Itálie totiž odevzdává na daních v přepočtu přes 400 miliard korun více, než dostává zpět. O víkendu se v metropolitní oblasti odehrálo další nezávazné referendum, tentokrát se nerozhodovalo o nezávislosti, ale o větší míře autonomie. „Zbytek Itálie určitě nepustí Benátky a jejich miliardy na daních jen tak lehko,“ uznává Bartlett. Proto se ve svých úvahách obrací spíše k nově vznikajícím městům či městským státům.

Bartlettově pozornosti samozřejmě neunikl ani Čech Vít Jedlička, kterého zpovídal pro svou letošní knihu Radicals Chasing Utopia (Honba radikálů za Utopií). Jedlička se snaží využít drobného územního sporu mezi Srbskem a Chorvatskem pro vybudování vlastního libertariánského ráje s názvem Liberland. „Problém s Liberlandem je, že chorvatská policie může zasáhnout, kdykoliv bude chtít. Taky to udělala, zrovna když jsem se do něj pokusil dostat, zatímco jsem psal svou knihu,“ uzavírá Bartlett.

Vodní svět v podání Silicon Valley

Větší šanci na úspěch ve své snaze o nezávislost proto mají podle Bartletta plovoucí města, vystavěná na bývalých ropných vrtech nebo vyhlídkových lodích. Do těch vkládá velké naděje jeden z nejúspěšnějších investorů v Silicon Valley Peter Thiel, zakladatel PayPalu nebo analytické společnosti Palantir, která patří mezi nejčastější soukromé dodavatele amerických zpravodajských agentur. Thiel je proslulý svými brzkými sázkami: už v roce 2004 vsadil půl miliardy do rodícího se Facebooku. O několik let později vložil stejnou částku do institutu Seasteading, který hodlá přestavovat plavidla v autonomní plovoucí státy.

„Se záplatováním a hackováním stávajícího systému to příliš daleko nedotáhnete,“ říká člen představenstva Seasteading Patri Friedman, vnuk slavného ekonoma Miltona Friedmana. Jeho domovský institut momentálně jedná o přetvoření místních mělčin pro účely semiautonomní zóny s Francouzskou Polynésií. Do pár let má ve vodách nedaleko Tahiti prý bydlet několik stovek obyvatel. „Jestli stoupnou hladiny oceánů, nás netrápí,“ dodává cynicky Friedman.

Obyvatele plovoucích měst by neměly příliš trápit ani dohody s přilehlými státy na pevnině. Když se jim nebude něco líbit, mohou prostě odplout. „Je to stejně jednoduché jako přepnout seriál na Netflixu, objednat si Uber nebo potkat někoho nového na Tinderu,“ píše Bartlett. Podle Patriho Friedmana jde o přirozený vývoj. Systém národních států přece vznikl v době, kdy jsme neměli spoustu dnešních vymožeností. Plovoucí města budou platit kryptoměnou nebo využívat přímou demokracii, umožněnou internetovým hlasováním, takové vyhlídky světlejších zítřků má život ve vodním světě.

Národní stát jako oběť vlastního úspěchu

Harvardský profesor mezinárodní politické ekonomie Dani Rodrik by byl v pohřbívání národních států opatrnější. „Pro občany stabilních prosperujících zemí je snadné přehlídnout životně důležitou roli, jakou pro jejich blahobyt hrají,“ říká ve svém článku pojmenovaném prozaicky Why nation-states are good (Proč jsou národní státy dobré). Pro regulování trhu pomocí bankovních předpisů, zákonů na ochranu spotřebitele nebo sociálního pojištění podle něj nemáme žádný efektivnější nástroj.

Rodrik tvrdí, že národní státy jsou v současnosti obětí svého vlastního úspěchu, a varuje: „Problém leží v náchylnosti elit ke globalistickému způsobu myšlení, které podrývá a oslabuje národní státy.“ Globalismus podle něj zneschopňuje národní státy, aniž by jiné instituce plnohodnotně přebraly jejich zodpovědnosti. Pokud se prý toto myšlenkové nastavení nezmění, smete na Západě dominantní liberálně demokratické zřízení hněvivá reakce nemalé části populace, která globalistické vize elit nesdílí. „Technokratická obsese globalismem ale oslabuje koncept občanství tam, kde je nejvíce potřeba, a ztěžuje snahy dosáhnout ekonomické prosperity, finanční stability, společenské inkluze. Jak vidíme, globalismus elit otevírá cestu pro krajně pravicové populisty, kteří mohou zneužít vlastenectví pro destruktivní účely,“ varuje Rodrik.

Plovoucí město

Ztráta důvěry a žádné řešení na dohled

Jedním z politiků, který z odporu ke globalismu těží, je americký prezident Donald Trump. „Stát bez hranic není stát,“ parafrázoval Trump na tiskové konferenci koncem ledna Ronalda Reagana. Podobný výrok má za sebou i britská premiérka Theresa May. „Pokud jste občanem světa, nejste občanem žádného místa a nechápete, co občanství znamená,“ prohlásila loni. Těmi proslovy však neprobleskuje jen populismus. K podobným závěrům dochází i italský profesor historie a filosofie Danilo Zolo. Ve své knize Cosmopolis se skepticky zabývá vyhlídkami jednoho státu (případně federace) pokrývajícího celý svět. Z pohledu reakcí na takzvanou migrační krizi působí jeho dvě dekády stará publikace až prorocky. V dnešních hádkách o budoucnosti Evropské unie a přístupu k uprchlíkům zaznívají ozvěny Zolových argumentů z 90. let.

„Zastánci globalistických tendencí zapomínají na to, že moderní stát, který drží monopol na užití síly, není v pozici, aby jednal nestranně v souladu s univerzalistickou etikou – tedy neupřednostňoval zájmy vlastních občanů před zbytkem světa,“ píše Zolo. Naráží na přesvědčení některých svých kolegů, kteří zdůrazňují morální zodpovědnost státních celků nejen ke svým vlastním občanům. Základní předpoklad existence národního státu je ale, nic naplat, především ochrana vlastních občanů, míní Zolo. „Ani sebevětší množství moralizujícího optimismu nemůže zakrýt tuto ‚přísnost politiky‘, aniž byste riskovali, že upadnete do nezodpovědné sféry zbožných přání.“

Do sféry nekonkrétních zbožných přání by asi Danilo Zolo zařadil i závěr článku Návrat městských států. Jamie Bartlett v něm tvrdí, že koncept národních států funguje pouze do té chvíle, dokud v něj máme důvěru. „Vzdáváme se určitých svobod proto, abychom si zajistili jiné. Ale pokud tato transakce přestane fungovat a přestaneme se shodovat na tomto základním mýtu, přestane na nás mít vliv,“ říká Bartlett. Sám přiznává, že města čeká problematická budoucnost. Důvěra v národní státy se možná drolí. Nejasnost představ o tom, co by je mohlo nahradit, nebo přinejlepším překonat, bude však i nadále zdrojem čím dál tím lítějších politických bojů.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.