Mladí architekti pracují za mizerné peníze bez smlouvy. Jaká je odvrácená strana prestižního oboru?

13. prosinec 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy kreativní povolání - mladí

Mladí architekti často musí pracovat bez běžné smlouvy, a čelit tak všem souvisejícím nejistotám, ačkoliv v praxi fungují jako zaměstnanci. Podle oslovených odborníků z oboru jde o dlouhotrvající situaci a nejisté postavení mladých architektů je prohlubováno i tím, že v architektuře chybí peníze z veřejných zdrojů a většina kvalitní architektury je placena soukromníky. Jak by se měly pracovní podmínky mladých architektů změnit a do jaké míry jim pomáhají profesní organizace?

„Je těžké najít nějaký průměr, ale když budu mluvit z vlastní zkušenosti, tak jsem po absolutoriu architektury dostávala v architektonických kancelářích 100 korun a méně. Aktuální zkušenost je, že jsem minulý týden dostala nabídku 130 Kč na hodinu, před zdaněním,“ popisuje své zkušenosti s finančními podmínkami mladá architektka a absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové Alžběta Brůhová. Mladí architekti jsou navíc před autorizací ve většině případů zaměstnáváni na takzvaný švarcsystém, v němž pracovní činnost de facto vykazuje znaky běžného pracovního poměru, jako je například 40hodinová pracovní doba, ale mladý architekt de iure vystupuje jako osoba samostatně výdělečně činná a svou mzdu fakturuje. „Je to určitý úzus, jsem zvyklý, že to tak prostě je,“ dodává mladý architekt David Neuhäusl.

Jan Kasl

Kořeny takového způsobu zaměstnávání jsou podle předsedy České komory architektů Jana Kasla v nejistotě, která je s oborem tradičně spojena. „Nevím, jestli když mám práci letos, jestli ji budu mít i za rok. Jestli když zakázka skončí, budu mít další. Jestli mi investor zaplatí.“ Tato nejistota je ale často přenášena právě na mladé architekty. Při obratech maximálně v jednotkách milionů ročně není podle Kasla malý ateliér schopen dát mladým architektům jistotu. „Není z čeho vypočítávat nebo jak stanovit mzdu tak, aby mladého člověka motivovala a současně mu dala sociální jistoty, což je asi to, po čem mladí volají. My na to můžeme jenom odpovědět – starejte se, snažte se, když budete šikovní, budete mít razítko, práci si obstaráte sami,“ tvrdí Kasl.

Česká komora architektů se podle slov svého předsedy pracovními podmínkami, za nichž jsou jejich členové zaměstnáváni nebo zaměstnávají, obecně příliš nezajímá. „Komora není ani odborová organizace, zabezpečovací ústav, ani úřad práce. V současné době řešíme rekodifikaci stavebního práva. Forma zaměstnávání architektů teď rozhodně není tím nejpalčivějším problémem. V tomto okamžiku není síla a kapacita se tím zabývat,“ dodává Kasl.

muž - práce - prekarizace

Členem profesní organizace se architekt může navíc stát až po třech letech praxe. Do té doby neexistuje žádná organizace, která by mladé architekty zastupovala. Systém zaměstnávání architektů navíc dopadá rozdílně na muže a ženy. Nedostatečně ohodnocená práce v kombinaci s neregulérním zaměstnáváním znamená, že ženy nejsou v případě otěhotnění a odchodu na mateřskou dovolenou adekvátně sociálně zajištěny. Alžběta Brůhová se už delší dobu o postavení žen v architektuře zajímá. Proto se rozhodla se svou kolegyní Adélou Pečlovou založit skupinu Architektky. „Cílem je v současné době propojování, to znamená síťování žen v architektuře, a edukace,“ vysvětluje Pečlová.

Architektky pořádají setkání, ale založily i facebookovou skupinu, kde ženy mohou sdílet své zkušenosti. „Při vstupu do skupiny se vždycky architektek ptáme, s čím můžeme pomoci. Je zajímavé, kolik architektek odpovědělo, že potřebuje pomoc s vlastním sebevědomím. Což je něco, co by mě předtím nenapadlo, a ukazuje se, že je to fakt téma,“ říká Brůhová. Podle Pečlové je obecně velmi důležité umět ohodnotit svou práci a na špatné pracovní podmínky nepřistupovat. Zároveň poznamenává, že právě schopnost ohodnotit vlastní hodnotu i hodnotu své práce je něco, co jí velmi chybělo během studií architektury. „Ten kořínek začíná už na studiích. Bylo by báječný, kdyby vznikala nějaká edukace, jak pracovat, za kolik pracovat, jak si vážit svého volného času,“ dodává Pečlová.

Alžběta Brůhová a Adéla Pečlová

Stejnou zkušenost má i architekt David Neuhäusl. I podle něj se pracovní podmínky ve škole nikdy neřešily. „Když jsem končil školu, tak vrcholila krize. Chtěl jsem praxi a přihlásil jsem se do kvalitního ateliéru s dobrým jménem. Ve finále jsem byl ochotný pracovat za míň, než měl v tu dobu člověk v McDonaldu. A už tím začíná koloběh,“ vysvětluje a dodává, že se podle něj situace mění. S koncem krize, stavebním boomem a konjunkturou už požadavky mladých lidí stouply. Lidé, kteří dnes vychází ze škol, už svou cenu znají. Přesto ale podle Neuhäusla existuje v architektuře silný převis nabídky nad poptávkou. Jedním z důvodů je množství architektů. „Založit si ateliér je zhruba tak jednoduché jako si založit kapelu. Pokud jste zubař, tak musíte mít miliony. V architektuře si stačí říct, že to chcete dělat, a mít notebook.“

Hlavní problém podle něj ale je, že většina kvalitní a oceňované architektury je financována soukromými investory, nikoliv ze státních nebo veřejných prostředků. „Zásadní část poptávky u nás tvoří soukromý sektor. Je to velmi dobře vidět na českých cenách za architekturu nebo v ročenkách, kde naprosto drtivá většina oceňovaných projektů pochází od soukromých investorů,“ vysvětluje. Právě větší zapojení architektů do veřejných stavebních projektů a větší množství soutěží by podle Neuhäusla do architektury přinesly mnohem více peněz, které by pak mohly pomoci narovnat i pracovní podmínky začínajících architektů.

Jak dopadá neregulérní systém zaměstnávání na architekty ze zahraničí a jak se mají mladí architekti organizovat? Poslechněte si celý příspěvek Evy Svobodové.

Spustit audio