Moderátorka Anita z Hokkaidó: Fenomenální kuchyně, plaché Japonky a návrat domů

14. březen 2015

Protože každá voda nakonec steče dolů, i já se musím z Hokkaidó vrátit domů. Nu, dobře. Aspoň budu moci osobně dosvědčit mimo jiné i fenomenálnost místní kuchyně – krom pravého pecnu tmavého chleba tu na jídelníčku nechybí snad nic, na co si vzpomenu a co mám ráda. Japonci mají dokonce na rozdíl například od Korejců i velmi dobré sýry. Hokkaidó, protože tu je skvělá voda, je pak vyhlášenou destinací pro výrobu tofu, piva a whisky.

Všechno jsem samozřejmě náležitě ochutnávala, k místním specialitám patří kromě tradičního sushi i okonomiyaki – což je hybrid mezi palačinkou a pizzou, obložený vším, co je jedlé, dobré a hlavně z moře.
Na pravou japonskou večeři do restaurace nás vytáhl domácí z penzionu Makoto-san. Japonci totiž, krom toho, že jsou dle mého názoru velmi pohostinní, ochotní, zdvořilí a milí, mají ještě navíc obrovskou radost, když vám mohou něco ukázat, něčím vás ohromit. To se tedy v mém případě povedlo na večeři výborně.

Seděli jsme u velkého dřevěného baru, za kterým na žhavých uhlících zručně protáčel všelijaké špízy mistr, který své místo zastává už neuvěřitelných pětatřicet let. A zajímavou chuť a vůni mělo všechno, co nám postavil na stůl. Japonci rádi jedí vnitřnosti, s čímž jsem se domnívala, že nebudu mít nejmenší problém, ale rybí děloha neurčité barvy, velmi určitého vzhledu a nepopsatelné chuti mou jistotou otřásla. Snad první jídlo, u kterého se nemohu rozhodnout, je-li lepší vědět, nebo nevědět, co jím.

Řídila jsem se tedy jediným pravidlem, které jsem z gest mistra grilu pochopila, a nekousala, prostě polkla a snažila si představovat, že se to nestalo. Je to zážitek všech smyslů, v tom se rozhodně nemýlil, ale podruhé si tenhle orgán nechám ujít, v tom se zas nemýlím já.

03336940.jpeg

Co ale nevynechám určitě, je maso z koně, které Japonci servírují syrové, stejně jako makrelu a tuňáka. K tomu všemu hory rýže, vepřové a taky obalované kuře, aby měli masožravci kompletní skóre.
Nutno podotknout, že na vegetariány tady moc nedají. Zarytě jim servírují rajčata obalená slaninou, lilek plněný jehněčím nebo nudle s krevetami. Jenže já vegetarián nejsem, ale nejen proto se mi bude stýskat.

Kdy se vám naposledy poklonil vlekař, než jste nastoupili na lanovku, kdy naposledy vám usměvavý dav všemi možnými způsoby radil cestu k nádraží, aniž by vám rozuměl jediné slovo? Navíc, pánové, Japonky jsou velmi krásné ženy, oblékají se vkusně a střídmě, šarmem mi často připomněly Francouzky. Jsou plaché, na rozdíl od mužů, kteří se chovají galantně a rozhodně si s vámi rádi povídají, ale udržují patřičný odstup.

Napadá mě, že kdesi pod prvními dojmy je cítit pevnou síť pravidel, kterou tahle společnost vyžaduje, je možné třeba zaregistrovat, jak přísní k sobě jsou. Na sjezdovce těžko uslyšíte pláč japonského dítěte, často potkáte drobečka, jak se v tichosti válí v hlubokém sněhu, někde v jeho blízkosti vždycky stojí rodič a dohlíží, aby se Japončík vyhrabal a nic se mu nestalo, ruku mu ovšem většinou nepodá.

Ještě mnoho návštěv budu muset podniknout, abych poznala zemi Šóguna, pro začátek mi ale stačí vědět, že to rozhodně stojí za to.
Arigatōgozaimashita!!!

03336942.jpeg
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.