Moderátorka Anita z Hokkaidó: Japonsko, jak jsem si ho (ne)představovala
Anita Krausová bloguje z Japonska: Lyžování v Niseko Hirafu nabízí spoustu vychytávek. Kromě sjezdovek taky jízdu terénem, treeride, freeride, snow parky atd. Všechno to chtít vyzkoušet je ovšem dost smrtící. Každý večer před spaním si říkám, jak konečně vytáhnu slalomky a půjdu ozkoušet místní sjezdovky. Zatím k tomu došlo jen jednou na pár hodin. Jinak vítězí lyže „chopsticky“, široké, 176 cm dlouhé, prakticky ploutve, na kterých to ve sněhu, který tady s krátkými přestávkami padá z nebe neustále, doslova plave.
Ovšem moje evropské nohy nejsou na takový příval sněhu, traverzování, šlapání, stoupání a zase klesání úplně zvyklé, takže si musím, chtíc nechtíc, jednou za čas dát volno a nevyrazit na kopec, ale třeba do města.
První věc, na kterou si při cestování v Japonsku musí člověk dát pozor, je fakt, že Japonci jezdí vlevo, je tedy dobré to před cestou mít na paměti a postavit se na správnou stranu silnice, jinak se budete jako já divit, ze kterého směru a kam vás bus odvezl.
Pohybovat se po ostrově autem jinak není nijak napínavé, Japonci jezdí pomalu a dodržují předpisy, co ovšem opravdu nemají rádi, je chůze na červenou, jak jsem se přesvědčila v hlavním městě Sapporu, kam mě svezl domácí z penzionu, kde bydlím.
S jízdním řádem to tady neberou až tak vážně, takže do Kutchanu, městečka tady nejblíž, jsem na nákupy vyrazila pěšky. Protože jsem se nepohybovala na úpatí mraky věčně zahalené sopky, ale v údolí, svítilo sluníčko a cesta pěkně ubíhala. Jenže byla dlouhá, a když jsem se odhodlala ke stopu, hned asi třetí auto mi zastavilo a japonský mladý pár mě dovezl div ne až do obchoďáku ke košíkům. Japonci, co tu potkávám, a čím víc se vzdálím od vesměs australského Hirafu, tím jich je víc, jsou nesmírně milí, usměvaví, a i když často neumí anglicky, strašně nápomocní, ať už se to týká čehokoli.
Maličké město Kutchan kromě obchoďáku s poměrně levnými potravinami disponuje i vlakovým nádražím a právě vlakem jsem se dopravila až k moři, do přístavního města Otaru. Tady se konečně ukázalo trochu Japonska, jak jsem si ho představovala. Drobné domky, vklíněné mezi novostavby, rybářské lodě, obchody s nepřeberným množstvím ryb, ale taky výrobky ze skla a čajovny.
Během tohoto výletu jsem nepotkala jediného Evropana a byla to příjemná změna, japonský průvodčí řídil v bílých rukavicích celý svět, a protože lokálka, co mě vezla, to dávala maximálně 50 kilometrů v hodině, mohla jsem v krajině pozorovat lišky (jsou jich tu houfy a jsou pěkně drzé), krkavce (takhle velikánské jsem ještě nikdy neviděla), ale zahlídla jsem i veverku a srny. Na Hokkaidó skoro jako vlakem z České Skalice do Trutnova.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
