Moderátorka Anita z umělecké stáže v Norsku. Pidiletadýlkem na kraj světa
Možnost vyjet na uměleckou rezidenci je sama o sobě super, mimo jiné taky proto, že to bývá do míst, kam se člověk jen tak sám dostane málokdy. Typickým příkladem je daleký sever Evropy, který je lákavou destinací hlavně v létě. Ale v zimě? Všude je spousta sněhu, zima a tma, tak „co tam chceš dělat?“ ptali se mě kamarádi. Tak leda akorát čerpat inspiraci! A právě přesně to mám v plánu. Cílem naší umělecké skupiny Kolonie je tentokrát místo ze severních nejsevernější – norský Hammerfest.
Cesta tam byla dlouhá a pro ty z nás, kteří si v létání nelibují (já), vzestupně znepokojující. Díkybohu se šťastnou tečkou (přistáním v cíli) na závěr. Z Vídně let směřoval do švédského Stockholmu, odtud jsme letěly o něco menším letadlem do norského Tromsa, ze kterého už nás vezl „čmelák vrtuláček“ (který jsme navíc skoro nestihly), který nás zanesl až do údajně nejseverněji položeného městečka Evropy, Hammerfestu.
Na palubě toho pidiletadýlka bylo kromě nás tří už jen pár chlápků, co letěli za prací na ropné plošiny, a nadpozemsky krásná, správně seversky blonďatá letuška, která rozdávala čokoládu a pivo pro lepší náladu. Usmívala se, věděla, co my ještě ne. Totiž, že za necelých 40 minut vystoupíme prakticky na Měsíci.
Výhody to samozřejmě mělo už od začátku. V letištní hale velikosti běžného obýváku dá velkou práci se ztratit, takže jsme naši hostitelku nepřehlédly, kufry vystupovaly společně s námi, a dokonce dorazily i moje běžky, což nikdo z nás (dokonce ani já) nepředpokládal.
Průjezd od letiště k domečku, který je na celý příští měsíc naším domovem, trval krásných patnáct minut, a to i s desetiminutovým broděním se sněhem s kufry do kopce, protože „autem se až k domu teďka dostat nedá“, jak s úsměvem konstatovala hostitelka. Počasí je tu proměnlivé a z obyvatel je cítit, jaký před ním mají respekt. Všichni chodí oblečení tak, že kdyby náhodou uvízli v závěji, přežijí tam v mrazu minimálně týden, s fosforeskujícími znaky viditelnými snad i z vesmíru.
Plahočení se (já jsem měla frajersky ještě ke kufru běžky zamotané ve fólii, takže vlastně velkou garnýž, a protože jsem na cestě do Norska, tak taky v opravdickém norku, rozuměj kožichu od babičky, který sahá až po kolena) se rozhodně vyplatilo. Domeček s prosklenou celou přední stěnou, plynovým krbem a koupelnou s vanou je ve stráni nad zálivem a celé městečko pod ním jak na dlani.
Opojení z široširého moře zakousnutého do skalnaté krajiny, malinkatých barevných domečků a nikdy neuhasínající fagule ropné věže nemohla pokazit ani první návštěva obchoďáku. Všechno stojí strašně moc a ještě se to násobí třemi, to pro větší depku z toho, kolik to stojí v českých korunách. Ještě jsme se neodnaučily přepočítávat, takže se tahle deprese zřetelně promítla do linie nadcházejících obědů: brokolice + rýže + losos, případně losos + brokolice + rýže. Ale být zdravý na Severu se taky může hodit.
Hammerfest má šest tisíc stálých obyvatel, za poslední roky ještě tři tisíce rotujících, kteří tu pracují v nově rozběhnutém ropném průmyslu. Proto pochopitelně nikoho nepřekvapí, že v centru města disponují moderní, multikulturní budovou se dvěma kompletně vybavenými divadelními sály a zkušebnou se zrcadlovou stěnou a výhledem na moře. Srovnání podmínek k práci snese například Nová scéna Národního divadla v Praze, ale pak zase nevychází ty počty obyvatel… No a od ní jsem taky nikdy neměla klíče a možnost neomezeného pohybu.
Pracovní měsíc na Severu jsem hned po první zkoušce v divadle odstartovala vybalením běžek a výpravou k malinkatému letišti, kde jsem se celé odpoledne vydržela dívat na ty „pidičmeláky“, jak vozí lidi na pevninu a zpět. Na veliké helikoptéry, co převáží náklad a pracovníky z moře, a na moře, které z útesu hlídá velký lední medvěd, zvíře nadnárodního významu, které tu už nejspíš nepotkáte. (Moje maminka si to například nemyslí, jak mě důrazně v posledním telefonátu v Česku a prvním e-mailu v Norsku upozorňovala.)
Uvidíme, místní se tváří vážně, jen když je řeč o počasí, tak jsem se rozhodla jim důvěřovat, medvěda se nebát nic a pomalu začít plánovat výlety. Když dovolí to počasí.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
