Moderátorka Anita z umělecké stáže v Norsku. (Zatím) marné čekání na auroru

26. únor 2016

Z dalekého Norska se hlásím už podruhé, abych vám přiblížila život v nejsevernějším městečku světa Hammerfest, kde už skoro 14 dní čerpám polární inspiraci. Pracovní nasazení tady na Severu poměrně věrně rámuje světlo, kterého je, od doby, co se poprvé vyhouplo slunce nad horizont, den ode dne víc. Abychom takříkajíc „nepřepálily start“, prokládáme s kamarádkami z divadla zkoušky výlety a poznáváním okolí Hammerfestu, a to ať už jednotlivě, nebo hromadně. Kromě cest po okolních ostrovech jsme podnikly i výlet za sámskou kulturou a jejich joikováním, totiž jódlováním „po seversku“. A pochopitelně, stále lovíme polární záři.

Po pár dnech už se člověk poměrně zorientuje a nepřekvapí ho, že skoro nejčastějším dopravním prostředkem po zasněženém, notně uklouzaném a pochopitelně namrzlém městě je horské kolo. Na něm, patřičně osvětlen, jezdí v kombinéze nebo oteplovákách a huňaté čepici naražené přes oči do práce kdekdo. Co naopak překvapí, jsou sáně, co vypadají skoro jako chodítko, ale ve skutečnosti jsou skvělým hybridem mezi koloběžkou a skibobem a čeština pro ně pochopitelně nemá název. Anglicky se jim říká „spark“ a já už mám jasno, co chci tenhle rok pod stromeček. A to i s plným vědomím toho, že s kvalitou posledních zim v Česku s nimi budu moct machrovat maximálně na koberci v obýváku.

03576905.jpeg

Mezi norskými ostrovy je pochopitelně nejprozřetelnějším dopravním prostředkem loď. Na okružní plavbu po ostrovech jsme se s kolegyněmi z divadla vydaly v neděli, natěšené, že cestou zpátky (konečně, když je ta neděle) bude na otevřeném moři nejlepší možnost sledovat bez světelného smogu měst auroru (kýženou polární záři).

Čtěte také

Samozřejmě že nám po prvních třech minutách tříhodinové plavby došlo, že realita je jiná. Loď je pro místní hlavně dopravní prostředek, takže se to s ní pěkně fičí a proráží vlny v plné rychlosti, tím pádem nejenže se nedá nic z vesmíru kolem pořádně vyfotit (pokud netoužíte po barevné či černobílé slitině), ale houpe to tak, že dole v podpalubí je to závod o první plný nazvracený pytlík.

O tom, že na palubě je třeskutá zima, a navíc tam občas notně šplouchne, se nemá cenu ani zmiňovat. V každé zastávce se totiž nakládají a vykládají všemožné věci (od psů, lyží a dětí až po jeden skútr a jeden osobní automobil – a to jsme stále na jedné lodičce) a pak je potřeba zpoždění dohnat.

03576903.jpeg

A nutno dodat, že do cílové (pro nás i startovní) stanice jsme dorazili ještě s mírným předstihem, i když bez aurory, ale v ten okamžik bylo podstatné, že jsme pochopily slovo „zima“ v dalších kontextech.

03576907.jpeg

Zdaleka nejužívanějším dopravním prostředkem je tu ale sněžný skútr, který má výhod hned několik. Za prvé na něm kdokoli, shrbený za řídítky, v obrovské helmě s hřímajícím motorem v zádech, vypadá neodolatelně (aspoň dokud motor nevypne a helmu si nesundá) a za druhé je to nejzaručenější způsob, jak si nechat omrznout obličej za nejkratší čas.

Skutečné vzdálenosti se tu překonávají zdlouhavě. Na výlet do 250 kilometrů vzdáleného města Kautokeino, které je na hranicích s Finskem a je jedním ze symbolických center sámské kultury, jsme se vydaly autem a cesta tam a zpět zabrala prakticky celý den. Impulzem pro cestu bylo setkání se sámskou umělkyní Elle Sofe, která nás seznámila se svou tvorbou a tím i trochu s komunitou Sámů, jejichž původ lze vystopovat k laponským kmenům.

03576906.jpeg

A tak díky Elle už víme, že klasickému sámskému halekání se říká joikování a každý má svůj vlastní, specifický joik, že sobů není nikdy dost. Sámská univerzita má hodně cool kantýnu a sámské národní divadlo se nápadně podobá obrovité sauně. Ani tentokrát při zpáteční cestě aurora nevykoukla. My to ale nevzdáváme.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.