Moderátorka Bára Šichanová doporučuje: Top of the Lake a chytrosti na blogu o sexu

Seriál: Top of the Lake
Zarputilá a tvrdá vyšetřovatelka, která kromě zapeklitého případu bojuje tak trošku sama se sebou – tenhle vzorec funguje na mnoho diváků a je celkem fuk, jestli jde o Elisabeth Moss jako Robin v Top of the Lake nebo Gillian Anderson v roli Stelly ve skvělém The Fall. Akcent na vykreslení životů jednotlivých postav, především žen – jejich bolestí a energií, v kombinaci s nehostinnou, ale uhrančivou krajinou Nového Zélandu se mnou dělaly divy.

Čtěte také

Režisérka Jane Campion vsadila na ženské téma na x způsobů a já se během sledování sedmidílné série mnohokrát přistihla, že víc než k rozuzlení samotného případu upírám svoji pozornost (a především pak emoce) k některé z ženských postav. Top of the Lake si mě nezískal na první dobrou – jako třeba True Detective nebo The Fall, o to cennější bylo se prokousávat dál za první dojmy plné bizarnosti a údivu. Pro deštivé podzimní dny jde za mě o ideální tip.

Ze seriálu Top of the Lake |foto: oficiální Facebook Top of the Lake

Dokument: Děti 404
LGBT teenageři jako error v ruské společnosti, mohl by znít alternativní název filmu, který nahlíží příběh několika mladých Rusů, gayů a leseb, jejichž životy poznamenává legislativa zakazující propagaci netradičních sexuálních vztahů. Mladá novinářka Jelena Klimova, která sama kvůli orientaci přišla o práci, pro diskriminované založila bezpečnou online platformu Děti 404, kde se mohou podělit o svá trápení a najít pochopení, radu. Pokud chcete nakouknout do deprimující ruské reality, v níž jsou šikana, urážky a vyloučení ze společnosti státem posvěceny (Rusko už dokonce proti Jeleně vede několik soudních řízení), pusťte si Děti 404, mrazivý účinek zaručen… Rozhovor s tvůrci dokumentu najdete i na webu Radia Wave.

Kniha: Julian Barnes – Vědomí konce
Nepatřím k těm, kdo se vyžívají v tématech smrti, umírání, odcházení, jakkoli chcete, přestože jsem se téhle oblasti minimálně za poslední půlrok několikrát profesně dotkla a uvědomila si, jak důležité je o ní přemýšlet a mluvit. Pro Juliana Barnese je existenciální rozměr typický. V útlé knize, za niž prozaik v roce 2011 získal prestižní Man Bookerovu cenu, se ústy stárnoucího vypravěče a příběhu s detektivním nádechem obrací k tolik zásadním entitám, jako jsou paměť, stárnutí a revize života obecně. Je to už delší čas, kdy jsem měla knihu v ruce, podobně jako Baby Jane od Sofi Oksanen, ale patří k těm titulům, které ve vás ještě dlouho po přečtení zanechají dojem intenzivní oscilace mezi smysluplností a marností lidského života.

Julian Barnes – Vědomí konce |foto: Nakladatelství Odeon

Kniha: Martina Pachmanová – Věrnost v pohybu: Hovory o feminismu, dějinách a vizualitě
Jakou roli hrály ženy v moderní vizuální kultuře a nejen tam? To je otázka, kterou komentuje jedenáct amerických akademiček, kurátorek a umělkyň v knize české historičky umění Martiny Pachmanové. Titul v širším kontextu i na konkrétních příkladech vysvětluje, jaký vliv měl na proměnu přemýšlení o vizualitě a umění feminismus a proč je třeba nazírat dějiny umění kriticky jako oblast, odkud byly ženy nejen v minulosti zpravidla vyloučeny, „jejich umění“ mělo nižší společenský a kvalitativní status. Martinu Pachmanovou jsem objevila na vysoké škole a působila na mě jako zjevení. Spojení genderu a výtvarného umění se začala akademicky věnovat snad jako jedna z prvních u nás a rozhodně to neměla lehké. Kniha Věrnost v pohybu vyšla v roce 2001 a je smutné, že zatímco si čtete o tématu, které je v západoevropské a severoamerické uměnovědě probíráno od konce 70. let, uvědomíte si, že žijete v zemi, kde i v roce 2015 s sebou nese slovo feminismus silně negativní konotace.

Hudba: The Knife
V případě sourozenecké dvojky The Knife bych asi měla zmínit poslední desku Shaking the Habitual, kterou můžete z velké části chápat jako naštvaný manifest kritizující společensko-ekonomický řád. Nejde ale jen o divokou kolekci z roku 2013, která evokuje něco archetypálního, šamanského, co se vyvazuje (oproti předchozím albům) z líbivých melodií. Být přirozeně a nenuceně o krok napřed, přesně takový dojem jsem z tvorby Karin a Olofa měla celkově. Sourozenci Dreijerovi do své tvorby propašovávali podvratný a aktivistický prvek dlouhodobě i po vizuální stránce. Jejich estetika pokoušela hranice genderů, ať už metaforicky maskami, nebo explicitně v klipu k Full of Fire, za nímž stojí v Berlíně žijící queer filmařka Marit Östberg. V Berlíně právě Olofa často potkáte ve společnosti feministické bojovnice Planningtorock. Je škoda, že se loni v létě The Knife rozhodli ukončit kariéru, současně se ale těším, kdy a kde se od Karin nebo Olofa vyloupne něco nového.

Facebook/blog: Slutever
„Proč hetero chlapi neumějí mluvit o sexu?“, „Proč feminismus Amy Schumer mění svět?“ nebo „Proč je důležitá etiketa kondomu?“, to jsou jen některé články, které najdete na blogu Karley Sciortino spuštěném v roce 2007. „Jsem investigativec v oblasti sexuálního chování,“ tvrdí o sobě někdejší squatterka, která o sexu mluví otevřeně a do detailu a jejíž psaní iniciovala spíš než touha po slávě potřeba „zaznamenávat věci, které se ve squatu děly“. Dnes je z Karley celebrita, kromě svého webu píše pravidelně sloupky pro Vogue, připravuje minisérie pro Vice TV a další platformy, o sexu, fetiši, pornu a vztazích obecně se baví s Pharrellem nebo Chloë Sevigny. Na Karley mě baví hravost a samozřejmost, s jakou o intimních věcech v životě člověka referuje, přitom to dělá s nadhledem, humorem, chytře a bez nánosu slizké perverze.