Mueran Humanos: Překvapilo nás, jak je Evropa rasistická

03674759.jpeg
03674759.jpeg
Zajímavých argentinských spolků, které navíc nehrají nějakou formu tanga, se v Evropě mnoho nevyskytuje. Dvojice Mueran Humanos funguje v Evropě deset let a její význam roste každým rokem. O argentinském undergroundu, rasismu v Evropě, ale taky nové desce Miseress, vyšlé u prestižního labelu ATP Recordings, jsme si s Carmen a Tomasem povídali po jejich vystoupení na festivalu Colours of Ostrava.

Děláme rozhovor den po úmrtí Alana Vegy ze Suicide. Jak byla pro vás tato osoba důležitá?
Tomas: Pro mě byli Suicide, to znamená Alan Vega, ale i Martin Rev, po hudební stránce zcela zásadním impulzem. Především jejich první bezejmenná deska, kterou jsme třeba poslouchali až čtyřikrát za sebou. To nejdůležitější, co nám svou hudbou sdělili, bylo jasné poselství, že nemusíme nikoho kopírovat. Že můžeme být sví a originální.

Jak jsou Suicide v Argentině populární?
Tomas: Vůbec.

Jak jste na ně tedy přišli?
Tomas: Tím, že jsme odmítali oficiální mainstream, jsme se snažili najít hudbu, ke které bychom se mohli vztáhnout. A tak jsme narazili na Suicide. Buenos Aires je stejně obrovská metropole jako New York, kde Suicide působili. Jejich poselství bylo tedy pro nás o to aktuálnější.

Z jakého hudebního prostředí pocházíte? Existoval v Argentině nějaký hudební underground?
Carmen: My už jsme před vznikem Mueran Humanos hráli v různých kapelách. Tomas dokonce působil v kapele Dios, o které byl natočen film! Já jsem hrála zase na klávesy v kapele Mujercitas Terror. Dohromady jsme se dali, jak jako muzikanti, tak jako partneři, v roce 2006, kdy jsme se přesunuli do Barcelony.
Tomas: Když se ještě vrátím do Buenos Aires, to byl absolutní underground. Bojovali jsme proti tehdejšímu mainstreamu. Často jsme třeba hráli u někoho v bytě.

Mohli byste přiblížit, co hrály vaše argentinské kapely?
Tomas: Vždycky jsme si hledali zajímavé undergroundové kapely. Taky jsme díky tomu narazili na Plastic People Of The Universe z Československa a následně na osobu Václava Havla.
Carmen: Vždycky jsme dělali věci dost punkovým způsobem. Intuitivně, přirozeně. Takhle přesně hrála moje kapela Mujercitas Terror, která dodnes koncertuje. Připravuje k vydání novou desku a já se pokouším jim pomoci zařídit první evropské turné.

Co vás vyhnalo z Argentiny do Evropy?
Carmen: Přiznám se, že já a Evropa, to je osudové setkání. Kdybych nehrála v Mujercitas Terror, tak bych odešla ještě mnohem dřív.
Tomas: Polovina mé rodiny jsou Evropané, moje matka je Španělka. Měl jsem díky rodině touhu hrát svou muziku pro širší publikum.

03674760.jpeg

Jak se vaše představy o Evropě lišily od reality?
Carmen: Já jsem si nic moc nepředstavovala. Nejsem člověk, který by si maloval budoucnost dlouho dopředu, takže jsem neměla šanci nějaké představy korigovat.
Tomas: Já naopak věděl docela dobře, do čeho jdu. Co mě ale překvapilo, je skutečnost, jak je Evropa rasistická.

Opravdu?
Tomas: Ano. Na začátku minulého století, když mí předci prchali z Evropy do Argentiny, tak s nimi do stejného státu utekly asi 2 miliony Arabů. Když se dnes projdeš po ulici v Buenos Aires, nepotkáš arabskou ženu zahalenou v šátku nebo burce. Oni byli tehdy vřele přijati za vlastní a díky té srdečnosti na oplátku přijali argentinské zvyky a obyčeje. Zatímco v Evropě se v současné době uprchlíkům dostává neustále negativní reakce, že tu nejsou vítáni, takže jediné, co jim vlastně zůstane, je jejich víra, ke které se upnou. Když jsem chodil do školy, nikdo neřešil víru toho druhého, nebo odkud je. Jediné, co nás odlišovalo, byla barva kůže.

Děkuji za zajímavou historickou vsuvku. Možná by nebylo od věci vysvětlit, co název kapely znamená. Kdo nevládne španělštinou, by si ho mohl špatně vyložit…
Tomas: Ten název vznikl už dávno, po jedné párty. Hodně jsme pili a šli spát. Když jsme se probudili, začala zuřit tropická bouře. Ty jsou v Argentině opravdu silné. Tehdy padal sníh a bylo to šílené. Tehdy jsem křičel – „lidi zahyneme“ – a od té chvíle jsme s kamarády začali tohle heslo používat vždy, když jsme cítili, že máme navrch, když se daří. Je to dadaistický název, řekněme.

Neměli jste s tímto názvem někdy problémy?
Tomas: To víš, že jo. Lidi můžeš rozdělit na dvě skupiny. Ta jedna to nepochopí, a na ty my nechceme cílit. Ta druhá je otevřená, má smysl pro humor, pro takové posluchače my hrajeme. Je to podobné jako s názvem kapely Suicide.

V Evropě žijete deset let. Plánujete se někdy vrátit do Argentiny?
Tomas: Nic neplánujeme. Alespoň prozatím, i když nikdy neříkáme nikdy.

Jak je pro vás důležitá španělština? Neplánujete texty i v jiných jazycích?
Carmen: Je možné, že v budoucnu použijeme v našich písničkách i jiný jazyk.

V roce 2010 jste vydali debutovou desku u labelu Old Europa Café, který je žánrově přece jen trochu jinde, než je vaše kapela. Jak se to stalo?
Tomas: Šéf labelu si nás oblíbil. On si tam industrial našel a právě to, že ho pojímáme jinak, možná způsobilo, že jsme se mu zamlouvali.

Proč jste se hned po vydání debutu v rozhovorech vymezili proti tomu být zařazeni mezi coldwave minimal kapely? Těch znaků je ve vaší muzice opravdu hodně…
Tomas: Protože naše hudba vychází z úplně jiných zdrojů. Máme rádi kapely jako Suicide, Throbbing Gristle, Velvet Underground, Einstürzende Neubauten, umělce tvořící musique concrète, to jsou všechno vzory, které tu byly dávno před onou škatulkou, která je nám předhazovaná. My se nesnažíme následovat nějaké trendy. My chceme znít jedinečně.

Malujete a filmujete. Jak tyto typy umění ovlivňují hudbu Mueran Humanos?
Carmen: Studovala jsem kresbu na škole, ilustrovala jsem řadu knížek, takže tento typ umění je pro mě velmi důležitý a dotváří i celkový obrázek o tom, co tvoříme a co chceme posluchačům předat.

Novou desku Miseress jste vydali u renomovaného labelu ATP Recordings. Jak se vám to podařilo?
Carmen: Je to opravdu zvláštní, taky nechápeme, jak k tomuto zázraku došlo. Možná skrz naši muziku probleskuje láska, to, co cítíme v našem partnerském vztahu jeden k druhému. Díky All Tomorrow’s Parties se nám ozývá spousta pořadatelů, kteří nás zvou k nim hrát. Nedávno jsme tak byli v Mexiku, tam jsme zase potkali další pořadatele, díky kterým připravujeme koncerty v blízké budoucnosti. Hodně nás přirovnávají ke kolegům z labelu Fuck Buttons, čehož si velmi vážíme a bereme to jako kompliment.

Jaký vliv na novou desku měla skutečnost, že jste se seznámili s členy Einstürzende Neubauten?
Carmen: Prvního jsme poznali kytaristu Jochena Arbeita, a to zcela náhodou. Narazili jsme na sebe v baru. Tehdy nám slíbil, že až budeme natáčet novou desku, tak nám rád pomůže. A to se taky stalo.

V jednom rozhovoru jste prohlásili, že syntezátory jsou jako nástroje blíž přírodě než jiné nástroje. Jak jste to mysleli?
Tomas: Synťáky mohou pracovat s přírodními samply, zvuky zvířat nebo přírody a díky tomu je možné se víc přiblížit realitě. Navíc takové nástroje pracují s čistou elektřinou, což je taky součást přírody.

Na závěr bych se chtěl zeptat na váš vztah k České republice. Na vašich facebookových profilech se to hemží fotkami z Prahy, ale třeba i z Kutné Hory….
Carmen: Milujeme Českou republiku a cítíme, že vaši fanoušci dobře přijímají naši muziku. Taky máme moc rádi architekturu v České republice. Ve zbytku Evropy je taková pompézní, snaží se lidi ohromit, zatímco česká architektura je taková temnější, mysterióznější, krásnější, jde víc na tělo.
Tomas: Když jsem si dřív nějakým způsobem představoval Evropu, představoval jsem si ji v podobě, jak vypadá Praha.

Jaké máte plány do budoucna?
Tomas: Vydat naši další desku za kratší dobu než pět let. Už dnes jsme hráli v našem setu dva nové kousky.