Můj týden s Marilyn: Pochybný půvab sentimentu
Loňský rok patřil věčnému svitu hvězd stříbrného plátna – Scorseseho Hugo se poklonil Georgu Méličsovi, Hazanaviciusův The Artist zase eleganci, výstřednosti a roztomilosti Hollywoodu let dvacátých. Film Simona Curtise v tomto výčtu nesmí chybět, dokonce se zdá, že ve své sladké nostalgii po starých časech zachází v jistém ohledu nejdál.
Můj týden s Marilyn je romantickým snímkem o krátké aférce „kluka z davu“ a uhrančivé femme fatale Monroe, která se odehrála při natáčení filmu sira Laurence Oliviera Princ a tanečnice (1957).
Film tedy vychází ze skutečných událostí tak, jak je zaznamenal třetí asistent režie Colin Clark – přímý aktér zmíněné avantýry. Můj týden s Marilyn pracuje s několika vrstvami vyprávění: jednak je to komické líčení o střetu dvou světů – galantního a tradicionalistického světa britských herců s liberálním a podivínským světem Hollywoodu. Další vrstvu tvoří drama o strastiplném údělu herců, o nekonečném hraní rolí, jejich druhém já, bolestném ztrácení identity i soukromí. Drama o tom, že nejtěžší rolí je hrát sám sebe tak, jak mě svět chce vidět. A především je to melodrama o nepravděpodobném vzplanutí sex symbolu k průměrnému, ledva dvacetiletému klukovi.
Nutno říci, že spojení všech těchto rovin by si žádalo mnohem víc, než Můj týden s Marilyn může nabídnout. S komickými tóny problém nemá, scény z placu, v nichž se střetává anglická přesnost a rutina s nepředvídatelností americké hvězdy a jejího týmu pochlebovačů, ale i dvě zcela odlišné herecké tradice, patří svou břitkostí i lehkostí k pozitivům snímku. Drama o ztrátách tváře nejlépe obsáhne vedlejší postava – Laurence Olivier v podání Kennetha Brannagha, který brilantně spojil panovačné pedantství s křehkostí muže, který cítí, že mu ve filmovém průmyslu ujíždí vlak. Jeho monology, šlechtěně divadelní, se vymykají ze sentimentálně lehkovážné atmosféry a naznačují, že Můj týden s Marilyn chtěl být víc než jen nadýchaný „bubblegum“ o lásce a filmu.
Ačkoli je Marilyn Monroe v podání Michelle Williams výbušnou směsí svůdnosti a odpuzující lability, film její potenciál nechtěně potlačuje a usměrňuje do dojemné žánrové historky. Tam, kde mohly ušlechtilé monology sira Oliviera najít působivé vyjádření v ději, se Můj týden s Marilyn uchyluje ke schematické lovestory, která sice opatrně zohledňuje problematickou povahu hrdinky – hysterii, manipulativnost, sobectví – zároveň se nad ní však nekriticky dojímá. Scény, v nichž si Colin a Marilyn prožívají své malé vzplanutí, jsou schematické, kýčovité a klukovsky důvěřivé. Zbytečně tak podkopávají nohy scénám, v nichž se film snaží ukázat temnou stranu slávy i temnou stranu křehké blondýnky s unikátním nadáním být před kamerou přirozená. Okouzlení tu navíc není hravé a nápaditě sebeironické jako v případě The Artist, ale mnohem spíše rutinérské, nevynalézavé a s ohledem na ostatní vrstvy filmu převážně kontraproduktivní.
Můj týden s Marilyn je řemeslně lehce nadprůměrné a herecky zábavné panoptikum stříbrného plátna, které nás v důsledku přesvědčí o tom, že na hvězdy je větší zábava hledět s otevřenými ústy, než o nich sáhodlouze přemýšlet. Jde o sladkobolný kompromis, který se sice do jisté míry pokouší naši posedlost ikonami filmu relativizovat, nakonec jí ale sám s úsměvnou prostotou podléhá. Ke škodě své i svého milostného objektu.
Hodnocení: 60 %
Můj týden s Marilyn (My Week with Marilyn)
Simon Curtis, USA / Velká Británie, 2011, 99 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
