Musíte být tupí, abyste dílo situovali do Londýna a neměli tam nic jiného než heterosexuální bílé lidi, říká spisovatel Ben Aaronovitch

Můžete popsat genezi knížek Řeky Londýna? Jak jste přišel na koncept říčních bohů a bohyň? Proč jste si zvolil řeky, a ne například lesy nebo něco jiného?

Nepřišel jsem s konceptem genia loci. Je to animismus, víra, že všechno má svého vlastního ducha. Když se podíváte na klasický Řím, Řecko, Japonsko nebo Čínu a mnoho dalších kultur, všichni věřili, že řeky a lesy i všechno ostatní do jisté míry žije a má svého ducha. Genius loci je římský termín a já jsem ho ukradl. Londýn je Temže. Londýn je tam, kde je, protože je to nejnižší místo na řece, kde můžete postavit most. To udělali Římané, ale nechtěli, aby vzniklo velké město – bylo to jen místo na silnici. Své hlavní město umístili dále na pobřeží, na místo zvané Colchester. Ale poté, co Boudica vypálila Colchester a Londýn, nechtělo se jim hlavní město znovu stavět. A Londýn právě díky své poloze rostl. Stal se klíčovým obchodním místem. Řeka je z hlediska historie Londýna velmi důležitá. Zdejší přístav byl donedávna jedním z největších na světě. Pokud tedy budete mít v Londýně genius loci, bude to řeka.

Hlavní postavu, Petera Granta, v knihách popisujete jako někoho, kdo pochází z africké komunity v Londýně. Jeho matka je ze Sierry Leone. Peter mívá častokrát sarkastické poznámky o barvě své pleti a efektu, jaký má na jiné lidí. Matka Temže, nejmocnější říční bohyně ve vašich knihách, je z Nigérie. Peterova kolegyně, policistka Sahra, nosí hidžáb i ve službě. Je osvěžující číst knihu, která s diverzitou zachází tak hravě jako Řeky Londýna. Zároveň však ale nejste stejného původu jako Peter. Jak jste přišel k těmto postavám?

Víte, musíte být docela tupý, abyste dílo situoval do Londýna a neměl tam nic jiného než heterosexuální bílé lidi. Abyste toho dosáhl, musíte úmyslně vyloučit většinu populace. A to jsem nechtěl. Pocházím z té části Londýna jako Peter Grant, takže jsem v jistém smyslu tím chlapem. Má velmi podobné pozadí. Neexistuje moment, ve kterém bych o Peterovi přemýšlel jako o bělochovi. Jednoho dne jsem napsal prvních pár stránek a jeho hlas. A najednou jsem o něm věděl všechno. Věděl jsem, kam chodil do školy, co dělali jeho rodiče, znal jsem jeho zázemí i zájmy. Peter tak nějak dorazil a já jsem s tím šel.

Knižní série Bena Aaronovitche Řeky Londýna. Dvacátého února autorovi navíc vychází novinka pod názvem False Value, na jejíž překlad si čeští čtenáři budou muset ještě počkat|foto:Nakladatelství Argo

Vyšetřování ve vašich příbězích je téměř až byrokracií. Nemáme zde geniálního detektiva, který zázrakem nebo dedukcí rozluští případ. Vyšetřování se naopak vede prostřednictvím informačního systému a detektivní práce zde připomíná mravenčí práci úředníků a byrokratů.

Zločin je řešen systémy. Velkým tajemstvím kriminalistiky je to, že dobře fungující policejní síla pracuje tak, že najde systém, který funguje, a pak ho jen opakuje. Co se stalo v 70., 80. a 90. letech ve Velké Británii, je, že lidé přestali vyšetřování nechávat náhodě a začali zkoumat, co funguje. Ve Velké Británii tehdy došlo k vraždám sériového vraha Petera Sutcliffa. Policie totálně selhala, chytili ho jenom náhodou. Pak se ale podívali na to, proč se jim předtím nedařilo, a snažili se z toho vyvodit ponaučení. Vyšetřování generuje tolik informací, že je potřebujete nějakým způsobem uspořádat. Takže vyvinuli počítačový systém Home Office Large Major Enquiry System, ve zkratce HOLMES. Vypadá to, jako by někdo řekl: „Nazvěme to HOLMES a pak uvidíme, jak poskládat zkratku.“ Další verzi systému prý chtěli nazvat SHERLOCK, ale nikdo nemohl vymyslet způsob, jak udělat tu zkratku, takže se spokojili s HOLMES 2. Jde o centralizovaný systém a dělá spoustu velmi chytrých věcí. Máte skupinu lidí, kteří do HOLMESu vkládají informace. A také kancelářského manažera, detektiva, který zajišťuje, že jsou všechny informace propojeny, a pak generuje akce, které se posílají detektivům. Tímto způsobem ověříte každou stopu, až dokud nejsou žádné jiné stopy. Je to nejlepší způsob řešení případu.

Série Řeky Londýna je pro mě jakousi ódou na město, milostný dopis adresovaný Londýnu. Jako zkušený flâneur popisujete lokace, ulice a čtvrti a také historii města, která sahá až do dob Římanů. Co pro vás znamená Londýn? Uměl byste vyjádřit jeho esenci?

Když je Londýn vaše rodné město, víte, kam jste chodil do školy, kam jste šel na první film. Pamatujete na váš první klub, vaši první přítelkyni nebo přítele. Víte, kde jste se s nimi setkal, kam jste šel na rande. Takže je to jako malé město, až na to, že je to velmi veliké „malé město“. Londýn předchází Anglii. Londýn předchází Spojenému království. Londýn předcházel Británii. Londýn je jediný městský stát ve Velké Británii. Jediná skutečná polis v klasickém řeckém nebo římském smyslu. Londýn byl díky své poloze vždy plný lidí odjinud a neustále do něj přicházely další a další vlny. Za časů Římanů to byli obyvatelé celé říše, během středověku do Londýna migrovali lidé z Britských ostrovů. A pak Dánové, Normané a hugenoti. Je to město, které se neustále obnovuje. Londýn je město, které vás vždy překvapí. V 80. letech byl odepsán, byl „out“. Lidé se stěhovali, populace klesala, nikdo nechtěl žít v Londýně. Všechny články té doby říkaly „Sbohem, Londýne“. A teď si všichni stěžují, že jsme příliš mocní. Jsme také mnohem více zaměřeni na venek než zbytek země. Ve Skotsku a Walesu jsou u moci nacionalisté, v Cornwallu jsou nacionalisté a po zbytku země voliči brexitu. Londýn je konzistentně nejvíce mezinárodní částí Velké Británie a to je jeden z důvodů, proč nás zbytek země nemá v lásce. Na to jim říkáme jen: „Holt, život je těžký.“

Jaké to bylo, když se Řeky Londýna staly bestsellerem?

Při psaní Řek Londýna jsem měl jasnou představu o tom, kdo bude publikem. Měli to být čtenáři sci-fi. Věděl jsem, jací jsou, protože jsem vedl science fiction sekci v knihkupectví. Byl jsem to já. Četli stejné knihy jako já. Věděl jsem, že budu autorem ve středu žebříčků, autorem, který prodá jenom určitý počet knih. Myslel si to můj agent, můj účetní, moji vydavatelé. Všichni jsme s tím byli v pohodě. Vydali jsme knihu a první náznak, že jsou věci dobrým způsobem špatně, byl, když jsem šel za svým přítelem a zeptal se: „Jak se ti líbila má kniha?“ A on řekl: „Já nevím. Ukradla ji moje máma a nechce ji vrátit.“ A najednou se tržby zbláznily. Šel jsem dělat rozhovor do ranní televizní show, což je pro spisovatele sci-fi neobvyklé. Když jsem dorazil, byl jsem na Amazonu na místě 6000, a když jsem vyšel, byl jsem na místě 231. Co to doopravdy znamená, vám dojde až během let. Psal jsem třetí nebo čtvrtou knihu, když mi všichni začali říkat, že jsem jedním z nejvíc výdělečných autorů. Pak vám začnou restaurace posílat víno. Najednou k vašemu stolu dorazí láhev vína. Nepiju alkohol. Trvalo mi věky, než jsem jim vysvětlil, aby mi posílali kávu. Ale stejně mi ty láhve posílají dál a já říkám: „No vida, víno.“ Podle toho vím, že jsem úspěšný.

Cítíte kvůli tomu nějaký tlak?

Ne, protože jsem byl docela starý, když se to stalo. Když dosáhnete úspěchu ve dvaceti nebo třiceti, očekáváte, že to je vaše právo. Když se to stane v 50, myslíte si: „Konečně! Tohle nesmím zvorat.“ Takže jste mnohem profesionálnější, protože máte daleko více životních zkušeností a víte, jak křehké tyto věci jsou.

Jedna z hlavních postav vašich knih se jmenuje Nightingale. Je to starý mág, nerozumí technologiím, je ze staré školy, narodil se počátkem 20. století. Jak by vnímal současnou politickou situaci ve Velké Británii? A jak ji vidí vaši říční bohové?

Ignoroval by to. Je mu 120 let. On tady je a oni pominou. Prošel první světovou válkou, druhou světovou válkou, studenou válkou, pádem Berlínské zdi. Zažil vzestup společného trhu i jeho pád. Myslím, že funguje na trochu jiné úrovni. Pokud jde o bohyně, nejsou z brexitu šťastné, ale stejně tak nejsou šťastní Londýňané. Londýn z brexitu není nadšený. Když se podíváte na výsledky hlasování, Londýn nehlasoval pro brexit a od roku 2008 nehlasoval ani pro současnou vládu. Takže teď nejsme šťastné město.

Logo|foto:Český rozhlas

Jedna z říčních bohyň je ve knížkách popisována jako patronka UK grimeu. Peter Grant také poslouchá grime. Zároveň je ve vašich knížkách hodně jazzové hudby. Jakou hudbu posloucháte vy?

Když jsem zjišťoval, jaké jsou Peterovy vlivy, vypadalo to, že poslouchá grime. Začal jsem taky poslouchat grime, ale nemám na to, není to můj druh hudby. Hip hop se mi moc nelíbí. Jsem na grime příliš starý. Prostě mi vadí, když lidi mluví. Pokud jde o jazz, to začalo jako vtip. Existuje celá řada fiktivních britských detektivů, což jsou vždy nevrlí staří muži ze severu, kteří milují jazz. Pijí whisky a jsou vždy velmi snobští, když přijde na jejich jazz. Peter Grant je na něj odborníkem, protože jeho otec je slavný jazzový hudebník. Peter ví o jazzu víc než všichni tito nevrlí skotští detektivové, kteří si myslí, že o jazzu vědí všechno. Ale Peter nemá rád jazz. A taky nepije whisky. A to je ten vtip.

Můj hudební vkus je hrozný. Jsem produkt své doby. Vyrostl jsem na 2 tone, Buzzcocks, Selecter a Madness, na Bobu Marleym a UB40. To je to, co jsme poslouchali, a do klubů jsme chodili na go-go, disco hudbu 70. let, věci jako Sister Sledge nebo soul. A pak všichni v hudbě začali pořád mluvit a já jsem měl dost. Uvědomil jsem si, že moderní hudba mi vadí. Není to moje práce. Když jste teenager, musíte mít rád věci, co jsou kolem, a nemůžete prostě říct „ne, nebudu poslouchat nic, co vyšlo po roce 1992“. Ale já už mám svůj věk.