Napětí na turecko-irácké hranici

Jenže co konkrétně by vláda měla udělat, kam až zajít a čeho se raději vyvarovat, to jsou skutečně těžce zodpověditelné otázky, které nyní hýbou tureckým politickým životem.

Základní situace je přitom zdánlivě jednoduchá: ozbrojenci Strany kurdských pracujících podnikají čím dál více ozbrojených přepadů a bombových útoků proti tureckým cílům. Je přitom obecně přijímanou skutečností, že bojovníci této strany, známé pod zkratkou PKK, mají své základny, výcvikové tábory a logistické zázemí vůbec v sousedních Kurdy obývaných oblastech Iráku. Pro Turky jsou tedy zdánlivě nabíledni dva způsoby řešení: buď přinutit pomocí jednání i nátlaku Irák a především tamní Kurdy k zákroku proti separatistům nebo vzít takovou akci přímo na sebe a proti táborům PKK zakročit přímo. Podle posledního vývoje událostí se ale čím dál víc zdá, že ani jedna z těchto možností reálné výsledky přinést nemusí.

První variantu už přitom Ankara vyzkoušela: na konci září s Bagdádem podepsala protiteroristický pakt, který měl PKK odstřihnout od finanční a logistické podpory a znemožnit jí vlastní propagandu. Jenže irácká realita je taková, že centrální vláda nemá v kurdských oblastech prakticky žádný vliv, a tak se i tento pakt ukázal být jen prázdnou deklarací. V Turecku se tedy čím dál tím více uvažuje o jiném postupu: má jím být přímá vojenská intervence v kurdských oblastech Iráku.

Takový postup minulou středu drtivou většinou schválil turecký parlament. Vzápětí poté se ale turečtí představitelé snažili uklidnit rozruch na mezinárodní scéně a dali najevo, že ozbrojená akce rozhodně není na pořadu dne. Také dotazovaní vojenští analytici ujišťovali, že Ankara nepodnikne žádné vojenské kroky před koncem tohoto roku. To určitě vyvolalo pocit úlevy v Evropě a především ve Washingtonu, kde se silně obávají toho, že by turecký vojenský zásah destabilizoval kurdskou část Iráku, tedy v podstatě jediný relativně klidný a bezpečný irácký region.

Jenže víkendový výbuch násilí na toto přece jen poněkud vyjasněné nebe zavál nové mraky. Podle agenturních zpráv provedlo krvavý útok na turecké vojáky kurdské komando, které čítalo plných 200 mužů, bylo vyzbrojeno těžkými zbraněmi a především zaútočilo z Iráku. V Turecku tento přepad okamžitě vyvolal mohutné volání po odvetě. Možnost tureckého vojenského zásahu v Iráku tak opět získala na aktualitě.

Je skutečně otázkou, jak dlouho bude moci premiér Erdogan vzdorovat hlasům volajícím po rázném řešení. Nestojí za nimi totiž jen armáda a opoziční nacionalisté, ale také značná část veřejného mínění, které vcelku pochopitelně vnímá beztrestné teroristické akce kurdských bojůvek jako urážku národní suverenity a hrdosti. Sám premiér je přitom v tomto ohledu spíše opatrný, protože si je dobře vědom rizik, která by s sebou zásah armády v Iráku nesl. V devadesátých letech se už Turci o něco takového opakovaně pokusili a ani nasazení desítek tisíc mužů v podstatě žádné dlouhodobé úspěchy nepřineslo. Je víc než pravděpodobné, že ani nyní by Ankara vojenskou cestou příliš nedosáhla. Americké obavy z další destabilizace Iráku jsou navíc zřejmě oprávněné. Turecko samo by pak zásahem riskovalo zabřednutí do krvavé občanské války v Iráku, což by útoky kurdských a možná i dalších extrémistů na tureckém území jen vystupňovalo. To vše vládnoucí turecká Strana spravedlnosti a rozvoje samozřejmě ví, a tak se i za dnešní situace můžeme domnívat, že její lídři svolí maximálně k omezeným operacím proti kurdským rebelům a nedají souhlas k masivnímu vojenskému nasazení. Spíše budou spoléhat na precedent z konce 90. let, kdy ostrý diplomatický tlak donutil Sýrii k tomu, aby se vzdala podpory vedení PKK. Turci doufají, že podobný postup bude fungovat i dnes. V podmínkách fragmentovaného Iráku má ale podstatně menší naději na úspěch, zvláště když se nedá očekávat, že by proti kurdským separatistům zasáhli americké síly v Iráku.

Premiér Erdogan a prezident Abdullah Gül by ale měli pokračovat také v tom, co už vcelku slibně začali, tedy ve snaze o zlepšení práv kurdské menšiny v Turecku. Jen takový postup totiž může PKK dlouhodobě zbavit podpory, kterou mezi kurdským etnikem má. Podle dostupných zpráv se navíc nezdá, že by tato podporu byla v samotmém Turecku kdoví jak velká. Ultralevicové principy, které strana vyznává, ani teroristické postupy na úrodnou půdu nepadají, rezonuje ale požadavek na zrovnoprávnění Kurdů prezentovaný v podobě snahy o ustavení autonomní kurdské oblasti v Turecku. Je ve vlastním tureckém zájmu, aby několikamiliónová kurdská minorita začala Turecko považovat za svůj stát. Až dosud jsou totiž Kurdové v Malé Asii stále ještě občany druhé či třetí kategorie.

Pokud Ankara v tomto směru svou politiku skutečně nezmění, nemá zřejmě kurdský problém z dlouhodobého hlediska řešení. Jenže jeho eskalace by mohla zasáhnout nejen Turecko a Irák, ale vzhledem k existenci kurdských menšin v dalších zemích i celý Blízkovýchodní region. A to už by skutečně byla zpráva bez přehánění s katastrofickým nádechem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .