Naposled. Burnsův komiksový horor o tintinovském loserovi vyšel česky

Mladík podivného účesu jen o třech pramenech uprostřed holé lebky vstává z postele a míří za černou kočkou do díry ve zdi pokoje. Za ní je řeka hlenu a haldy organického odpadu, které vedou k podivné líhni červenobílých vajec… Střih. Vzpomínka na otce, který od padesátky dožíval před televizí, než konečně umřel… Střih. Krabice polaroidů leží na posteli, mezi nimi akt krásné dívky svírající probodnuté zvířecí srdce a vedle ledabyle pohozený komiksový sešit Tintina. Tak vypráví Burns v surrealistickém komiksovém hororu o téměř dvou set stránkách a v plné barvě. Nakladatelství jednoho komiksu ročně – Trystero, jej stejně jako předtím Dívku jménem Patience spolufinancovalo crowdfundingovou kampaní. Jinak by album vyšlo stěží.

Čtenář musí být od počátku pozorný k detailům i časoprostorovým rovinám střídajícím se jak na běžícím pásu, aby byl na konci schopný složit si poměrně obyčejný příběh o mladíkovi jménem Doug, který nepřijal svou dospělost, nevymezil se vůči otci a zůstal v bezpečí matčiny sukně.

Mezitím si ale projde paralelním světem Dougových snů a halucinací, jeho podvědomím, které je víc než cokoliv jiného zrcadlem úzkostí. Nechybí tu královna matka snášející oslizlá vejce navždy v obřím úlu, beznosé zrůdičky, plačící červi ke svačině či despotičtí ještěři v roli korporátních manažerů. Bující fantaskno upomene především na Burnsovy rané povídky sebrané v albech Na oko a El Borbah, na rozdíl od nich se ale pravidelně vrací zpět do reality. Proč tedy tolik hravého hnusu?

Z komiksu Charlese Burnse Naposled|foto: Barbora Linková

Už v Černé díře, grafickém románu, který vznikal deset let, Burns ukázal, jaká témata jsou pro něj zásadní. Podobně jako jeho souputník Clowes se soustředí na mladé hrdiny na sklonku jejich dospívání, kdy je okolnosti tlačí k dospělosti a rozhoduje se o jejich budoucnosti. Jestliže iniciace v Černé díře probíhala na pozadí epidemie netvořící těla i duše teenagerů, pak v Naposled je Burns mnohem civilnější – jde tu „jen“ o nechtěné těhotenství a nebezpečného expřítele. Souboj je to pořád ale stejný – buď mladý člověk přijme zodpovědnost a začne konat, nebo zůstane uvězněn v možných kdyby.

Burns přitom nedělá rychlé soudy a svět podvědomí nepodceňuje. Jeho Doug při svých uměleckých výstupech používá masku, jakoby se k nim nechtěl znát. Zde si Burns dovoluje hříčku pro fajnšmekry a připodobňuje masku světoznámému belgickému reportérovi Tintinovi. Krajina podvědomí pak odkazuje na jedno z Tintinových dobrodružství – konkrétně sešit Záhadná hvězda; vyčnívající psychedelickou atmosférou. Je to nepochybně pocta Hergému, na jehož komiksech Burns vyrůstal, ale také zajímavý odkaz vedoucí k dalším intepretacím. Je Doug ve své pasivitě odvrácenou stranou akčního reportéra? Má mu Tintin pomoci vzpomenout na hodnoty, jež mu v dětství připadaly samozřejmé?  

Výkladů se nabízí mnoho a sám autor je rád v interview přiživuje, vraťme se ale k souboji, jenž Doug svádí. Duel sama se sebou může znít banálně, avšak Burns pomocí své brutální obrazotvornosti dokazuje, že důležitějšího není. A vzkazuje: remíza není možná, dveře do suterénu úzkosti je třeba rázně zabouchnout, jinak zaplevelí zbytek života. A že ho do staří ještě zbývá…

Charles Burns: Naposled, přeložil Martin Svoboda, vydalo Trystero (2017).