Nebezpečná metoda: Když freudián prášil
Dosud nejrozvážnější film Davida Cronenberga – tohle vlažné konstatování bude na většinu fanoušků mistrova díla nejspíš působit poněkud neatraktivním dojmem. Skutečnost je ale mnohem barvitější: snímek Nebezpečná metoda, který nás elegantně přenáší do časů (počátek 20. století), kdy se rodila psychoanalýza, je především filmem inspirativním a nebývale komplexním.
Cronenberg, vyzbrojen precizním scénářem Christophera Hamptona, otevírá ve svém – historickými fakty poučeném – díle mnoho nadčasových témat, díky nimž je Nebezpečná metoda víc o údělu člověka nežli o vývoji teorie osobnosti. Analytický, a přitom lehkonohý pohled na profesní/osobní spor Carla Gustava Junga a Sigmunda Freuda se v širokém kontextu dotýká nejen motivů sexu a smrti či prolínání světů fantazie a exaktní medicíny, ale také střetu katolické a židovské tradice, kořenů individuálních obsesí, dynamiky milostných vztahů i podmínek a nástrah mužského přátelství.
Je až s podivem, jak se autorovi podařilo potlačit většinu potenciálních nebezpečí, jež na něj při tkaní konverzačního dobového dramatu číhala: Nebezpečná metoda vůbec nepůsobí epizodicky či upovídaně, naopak jednou z jejích předností je absolutní konzistence a neustálý příval intelektuálních stimulů. Při vší té metodičnosti a autorské nenápadnosti člověk skoro zapomene na to, jak osvěžujícím způsobem umí Cronenberg zacházet s prudkým střihem, dokonale hladkými pohyby kamery, výběrem lokací (sterilní Švýcarsko jako kontrapunkt k myšlenkovým i emocionálním erupcím) či vedením „svých“ herců.
Kreace všech tří představitelů hlavních rolí jsou ostatně pro kvality tohoto filmu zcela určující: Michael Fassbender tu v roli mysticky založeného Junga – labilní pacientkou pokoušeného muže uměřenosti a kontroly – znovu dokazuje, proč je jedním z nejuniverzálnějších (a proto nejobsazovanějších) herců současnosti. Viggo Mortensen pak coby interesantně zestárlý mentor Freud nabízí relaxovanou, vpravdě libidózní studii lehce paranoidního, přiměřeně ješitného a báječně sarkastického židovského génia.
Cronenberg je také patrně prvním režisérem, který z Keiry Knightleyové vydoloval cosi na způsob soustředěného hereckého výkonu. Přestože se v úvodu filmu zdají být její spasmatické cuky přeci jen trochu přepjaté, v drtivé většině scén je její ztvárnění Sabiny Speilrein – mimořádně inteligentní, leč hysterické pacientky zápolící (následně i coby lékařka) se svými masochistickými tendencemi – velmi přesvědčivé. (Za zmínku nicméně stojí i bonvivánský psychiatr s kladným vztahem ke kokainu Otto Gross v tradičně charismatickém, klackovitém podání Vincenta Cassela).
Od deformací těla, jež tak invenčně znázorňoval ve svých raných titulech, se Cronenberg ve svém pozdním, „civilním“ období stále zřetelněji posouvá k racionálnímu, a přece múzickému zkoumání deformací duše. Jeho pohled je i v novém snímku nebezpečně pronikavý, disciplinovaný a obdivuhodně nesentimentální.
Hodnocení: 85 %
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
