Nejeden taneční večer: Těla v ohrožení a SITz

1. prosinec 2014
02560958.jpeg

Pražské taneční scény Alta a Ponec představily v polovině února scénické projekty, které stály za povšimnutí. Inscenaci SITz přivezla ze Španělska řecká tanečnice a choreografka Angela Lamprianidu, zatímco Komponovaný taneční večer v Altě představil českou taneční tvorbu profesionálních i amatérských tanečníků.

Večer nazvaný Těla v ohrožení zaštiťovalo občanské sdružení ProART, které uvedlo hned tři různé choreografie. S profesionálními tanečnicemi připravil umělecký šéf ProARTu Martin Dvořák choreografie Brotherhood a Foreigne bodies, zatímco Milan Odstrčil, tanečník Laterny magiky a souboru 420 People, pracoval na komorním projektu s amatérskými tanečnicemi, které vystupovaly jako členky neprofesionálního souboru Junior ProART company. Junior ProART company sdružuje převážně návštěvníky kurzů ProART, ale i další hosty z nezávislé taneční scény v Praze. Cílem je zprostředkovat neetablovaným tanečníkům, studentům uměleckých škol, ale i amatérům možnost práce s profesionálními choreografy.

Všech šest neprofesionálních tanečnic se ale ve finále jevilo tanečně etablovaně i zkušeně. Krátkou taneční etudu, která vycházela z tématu i rytmu dnešní doby i společnosti, prezentovaly s maximálním odevzdáním struktuře i čitelnému pohybovému slovníku, který zvolil pro choreografii Milan Odstrčil.

Milan Odstrčil
Do projektu se přihlásili lidi, se kterými většinou spolupracuju, takže jsem věděl, koho v týmu mám a koho můžu použít. Tvořilo se na místě s lidmi, kteří přišli. Hodně jsem čerpal od nich. Jelikož jsem věděl, že se jedná o amatérský projekt, nechtěl jsem vytvářet přehnaně duchaplné variace, do kterých ty lidi potažmo cpete, a nikdo se v nich necítí dobře. Chtěl jsem vycházet z nich, stejně jako to dělá Václav Kuneš, když staví nějaké choreografie.

Milan Odstrčil vycházel především z techniky florwork, kterou dynamizoval geometrickým rozmístěním tanečního pohybu na jevišti, přičemž každá z tanečnic prezentovala dynamicky odlišné pohyby. I přes vážnost a tíhu tématu se tanečnicím podařilo v gestu i výrazu držet patos stranou.



Milan Odstrčil
Paradoxně jsem se toho hodně bál, ale je to super, protože amatéři nemají naučené to, co profesionálové, tím mám na mysli určité pseudovýrazy, jsou vždy přirození, a to se mi líbí. Je skvělé, že to nehrají, že jsou to oni.
Téma mi bylo dáno ProARTem, což mě zarazilo, ale pak jsem byl docela rád. Mám sice v hlavě nějaké nápady na choreografie, ale když dostanu „schedule“, tak je to svým způsobem jednodušší. Ale upřímně řečeno, šel jsem proti tomu. Zadání bylo „Těla v ohrožení“ a mně se na to hodilo Dalajlámovo rčení a jeho duchaplnost. Mluví o tom, jak se všichni snažíme vydělat peníze, abychom něco měli, pak zjistíme, že jsme ztratili zdraví. Těmi penězi se snažíme zdraví opět nakupovat. Pak zjistíme, že nedokážeme žít přítomností.

V opozici proti choreograficky čisté a významově domyšlené struktuře stály dva větší taneční celky profesionálního týmu ProARTu. Ambiciózní témata i forma, kterou si pro jejich zpracování Martin Dvořák zvolil, mnohdy přesahovaly ambice i výrazový potenciál celé skupiny. Přesto, že taneční technika interpretů dosahovala maximální preciznosti, nezvládli se vyhnout řadě afektovaných gest i nepřirozené křeči ve výrazu tváře. Ve finále ani jedna z jejich choreografií nenaplňovala hesla, která si ProART company předsevzala a spíš než jako moderní mnohovrstevnatý opus působila jako formální taneční klišé.

02560961.png

Z šedi a průměrnosti se vymyká taneční inscenace SITz řecké choreografky a tanečnice Angely Lamprianidu, která společně s Julií Koch a Janou Vránou vystoupila v divadle Ponec. SITz je výjimečný tanečně-pohybový projekt, v němž se završuje několikaletý vyčerpávající pohybový výzkum. Lidský pohyb ve stoje je totiž v SITz přenášen do sedu. Vše se odehrává při zemi nebo doslova na zemi. Na bílý baletizol dosedají tři krásné ženy v černozelených sportovních oblečcích a v komorním svícení geometrických obrazců předvádí nespočet tanečních i méně tanečních sedacích póz.

Nebude pouhou frází, když označím choreografii SITz za úspěšné rozboření pohybové konvence a představ o současném tanci. Skepse není třeba, protože v lidském těle a jeho schopnosti pohybovat se je stále co objevovat. Lamprianidu ale navíc objevila, jak do zdánlivě netanečních pohybů vložit estetickou hodnotu a jak je skládat a modifikovat do ucelené choreografické struktury.

Jana Vrána
Choreografku Angelu Lamprianidou znám už od roku 2006, kdy jsem byla na stáži v Barceloně. Potkaly jsme se tam na škole. Ona mi hned padla do oka, především tím, jak je svá a jaký má specifický pohybový slovník. Už tehdy jsme spolu začaly pracovat na malých projektech. Kontakt mezi sebou jsme udržovaly stále a tento rok mě přizvala k tomuto projektu.

02560960.jpeg

Tanec inscenace SITz je křehký, přitažlivý, ale také drsný, bolestivý a místy úmyslně pohybově disharmonický. Nepravidelné řazení líbivých i krkolomných pohybů dává vyznít ironii i nadsázce v gestech i minimalistických úšklebcích obsažených.

Jana Vrána
Hledá úplně nové pohyby a čerpá sama ze sebe. Jak ona je divoká a má různý rytmus – i v normálním životě – tak to aplikuje i v tanci, což mě velmi zajímá. Vystupuje ze zaběhnutého rytmu, fázuje ho a hledá, kam až s tím může zajít, a hraje si s detaily. Angela mě zajímá především jako člověk, a to je podstatné při práci, tedy to, že jsme si osobnostně padly do oka.
Byl to velký výzkum. To představení mělo různé podoby, až se dostalo do této. Je to výsledek dlouholeté práce. Když jsem se to učila, tak jsem myslela, že umřu, protože to bylo tak specifické, že moje tělo na to nebylo vůbec připravené. Připadala jsem si těžkopádná a myslela jsem, že hodinu představení takto nemůžu psychicky ani fyzicky zvládnout. Ale pak jsem se přesvědčila o tom, že trénováním se dají svaly posílit, a teď už se v tom cítím dobře.

02560959.jpeg

Těla v ohrožení od ProARTu i SITz v Ponci dokazují, že lidské tělo je stále objektem, který lze tanečně důsledně prozkoumávat.


Další články autora