Nejotrávenější lesy v Česku jsou v Orlických horách

Oblíbená postava zemřela v předposledním díle filmové série s názvem Harry Potter a Relikvie smrti – část 1. Jako místo odpočinku zvolili filmoví tvůrci pláž Freshwater West v Pembrokeshire. Od roku 2011 se hrobeček stal svatyní, u které fanoušci zanechávají vzkazy na malovaných kamínkách nebo vlastní ponožky. Nyní se ukázalo, že popularita místa vedla k odklonění rozsáhlého energetického projektu s názvem Greenlink, uvádí server Independent.

Projekt v hodnotě přes 12 miliard korun zahrnoval položení 190 km dlouhého kabelu vysokého napětí mezi Walesem a Irskem. Podle projektového manažera Simona Ludlama měl původně kabel projít přímo skrz památné místo, než fanoušci zahrnuli jeho firmu stovkami telefonátů. O nevšední zkušenosti promluvil v podcastu Energy Revolution.

I přes prvotní skepticismus začal Ludlam se svými kolegy vymýšlet plán na přesměrování kabelu, tak aby se vyhnul Dobbyho hrobu. „Vlastně jsme se dostali docela blízko k několika skutečným pozůstatkům z doby bronzové, ale Dobbyho hrobu jsme se vyhnuli,“ cituje projektového manažera web BBC. „Mnoho lidí z toho mělo velkou radost. Projekt nyní pokračuje a Dobby je šťastný,“ dodal Ludlam.

Díky přesměrování kabelu se Dobbyho hrob zachránil již podruhé. Kvůli nadměrnému hromadění ponožek i dalších suvenýrů u místa posledního odpočinku fiktivní postavy hrozilo jeho přesunutí. V roce 2022 organizace National Trust po konzultacích souhlasila s tím, že hrob může zůstat na svém místě, ale vyzvala návštěvníky, aby při uctění památky dbali na okolní prostředí.

Možný comeback MySpace oznámili jeho majitelé, bratři Chris a Tim Vanderhookovi. Už samotná představa návratu nadchla ty, kteří na MySpace vzpomínají jako na místo, kde byly před více než 20 lety osobní profily chaotické, výstřední i velmi individuální. „Na MySpace člověk mohl být sám sebou,“ cituje web BBC Monticah Hawkins, jednatřicetiletou realitní makléřku z Atlanty.

Naznačované vzkříšení oblíbené sociální sítě nadchl i influencery. Mezi ně patří například Melissa Kristin, známá jako @melissakristintv s více než 900 000 sledujícími na TikToku. „Býval to v podstatě váš vlastní malý svět, vlastní kout internetu,“ říká Kristin. Podle ní by se ale obnovený MySpace měl vyhnout současné algoritmické dynamice typu „pay-to-play“ – tedy situaci, kdy si lidé za peníze kupují přístup ke službám nebo možnost účastnit se určitých aktivit. „Nejvhodnější by bylo spíše navazovat osobní kontakty než vytvářet obsah,“ myslí si influencerka.

Zatímco dnešní sociální sítě slouží především k propagaci produktů, budování osobní značky, a ne vždy autentické prezentaci, MySpace podle bývalých uživatelů skutečně propojoval lidí, kteří se zde spřátelili, vytvářeli vazby nebo sdíleli vlastní, upřímnou tvorbu. Sociální síť byla spuštěna v roce 2003 a rychle se stala kulturním centrem, které pomohlo i několika umělcům. Mezi ně patří třeba kapela Arctic Monkeys, zpěvačka Adele nebo rapperka Nicki Minaj.

Její vysoce přizpůsobitelné stránky, automaticky přehrávaná hudba a přetížené rozvržení se však postupem času ukázaly jako nevýhoda. Uživatele nakonec odlákal čistší a jednodušší design Facebooku. MySpace se následně potýkal s redesignem a změnami vlastnictví, až se mezi novými sociálními sítěmi ztratil.

O jeho oživení se roky snažili právě bratři Tim a Chris Vanderhookovi, kteří síť koupili v roce 2011, píše web NBC New York. MySpace ale nikdy úplně nezmizel, jeho stránky jsou stále přístupné. Vývojáři jsou proto nyní odhodláni vytvořit platformu, která se v současném světě sociálních médií bude výrazně odlišovat. „Jen čekáme na správný čas,“ řekl Tim. „A pokud to nevyjde, zkusíme to znovu.“ Oficiální datum comebacku dvojice zatím neoznámila.

Na kopci v prefektuře Ibaraki se třpytí testovací laboratoř Ku-An připomínající skleník. Osvětlena je elektřinou získanou z 1500 dřevěných beden s půdou a kompostem. Za projektem stojí dvaasedmdesátiletý designér a inženýr Satoši Nakagawa, informuje web Euronews. Nedaleko prosklené elektrárny se nachází novější Lu-An, která byla otevřena loni. Využívá více než 2 000 plastových nádob s půdou a kompostem, které vyrábí 100 wattů elektřiny – dost na napájení rýžovaru i dalších spotřebičů.

Nakagawůw systém využívá stejný mechanismus jako první elektrická baterie na světě, která produkuje nepřetržitý proud a kterou na přelomu 18. a 19. století sestrojil Alessandro Volta. Princip spočívá v umístění elektrod vyrobených například ze zinku či mědi do vlhkých materiálů, ze kterých lze získat malé, ale stálé množství elektřiny. Technologie by mohla sloužit v místech bez proudu, například po přírodních katastrofách. Mohla by také napájet drobná zařízení, jako jsou senzory pro detekci škůdců, povodní, sesuvů půdy nebo poplašné systémy.

Podle Nakagawy technologie neprodukuje žádný oxid uhličitý a na rozdíl od jiných obnovitelných zdrojů, jako je solární nebo větrná energie, není závislá na počasí, píše server AFP. „I když je to jen malý příspěvek, chci, aby si lidé mohli vyrábět vlastní elektřinu s využitím půdy kolem sebe,“ řekl japonský produktový designér a inženýr.

Odborníci z řad inženýrů uvedli, že Nakagawovy výrobky mohou být esteticky přitažlivé a podněcovat k zamyšlení, avšak systém není praktický. „Jeho výkon je ve srovnání s běžnými bateriemi nebo autobateriemi výrazně nižší,“ říká Masayuki Nakao, emeritní profesor inženýrství na Tokijské univerzitě, který Nakagawu zná už řadu let. Podle autora nové technologie ale není důvod tento nápad kvůli nízkému výkonu zavrhávat. „Měli bychom hledat kombinaci různých způsobů získávání energie, která je klíčová pro celkovou energetickou strategii,“ říká Nakagawa.

Elisabethin telefonát pokračoval tak, že se ze sluchátka ozval jiný hlas píše BBC. Muž vyhrožoval, že jejího syna zabije, stejně jako zabil jeho kamaráda. Odradit ho může, pokud na parkoviště nedalekého obchodního domu přinese 7500 dolarů, tedy v přepočtu přes 150 tisíc korun.

Žena už byla na cestě, když jí zavolal druhý syn. Šestnáctiletý John nebyl v nebezpečí. Byl na fotbale a o ničem nevěděl. Elisabeth tak zjistila, že telefonát byl deepfake scam. Podobných situací podle OSN přibývá - naštěstí má ale tento high-tech problém low-tech řešení.

Podvodníci můžou mít váš hlas, nemají ale vaše vědomosti. S rodinou si můžete nastavit společné heslo, které znáte jen vy a kterým vás mohou vaši blízcí identifikovat. Při takovém telefonátu se jich můžete zeptat na to, jak se jmenovala jejich matka za svobodna, váš první pes nebo na společné vtipy a vzpomínky.

Pouze Američané přišli za loňský rok kvůli online a AI scamům o více než 148 miliard dolarů, to je víc než 3 biliony korun. To je více než čtvrtinový nárůst oproti roku 2024.

Americký právník z Filadelfie Gary Schildhorn se sám málem stal terčem deepfake podvodu v roce 2023. Od té doby se ve svém volném čase věnuje osvětě v oblasti ochrany proti podvodům.

Podle Schildhorna existují tři varovné signály. Vše se musí vyřídit okamžitě, podvodníci často tlačí na čas. Scammeři nepožadují dobře sledovatelné finanční prostředky. Většinou chtějí dárkové karty, hotovost nebo kryptoměny. Třetím varovným signálem podle něj je, že se snaží kontrolovat, s kým mluvíte, když zrovna nejste s podvodníkem na telefonu.

Znalost charakteristických znaků podvodů je zásadní, ale pouhé podvědomí nestačí. Nejdůležitější je, abyste byli připravení a obezřetní.

Agentura Reuters už v roce 2021 napsala, že Turecko se po čínském omezení dovozu plastového odpadu stalo hlavním cílem britského vývozu plastů určených k recyklaci. Podle oficiálních údajů tehdy do Turecka směřovalo přibližně 210 tisíc tun britského plastového odpadu, tedy zhruba 30 procent celkového vývozu.

Turecké úřady zpřísnily pravidla pro dovoz plastového odpadu poté, co byl odpad ze zemí EU nalezen na nelegálních skládkách a podél silnic. Britská vláda tehdy uvedla, že chce nelegální vývoz odpadu omezit a zpřísnit kontroly jeho exportu do zahraničí.

Kritici tvrdí, že bohatší státy přesouvají ekologickou zátěž do zemí, které mají slabší kontrolu nad nakládáním s odpady. Právě proto používají označení „waste colonialism“ – odpadovou kolonizaci, kdy ekonomicky silnější země exportují své odpadové problémy jinam.

Případ Turecka podle Guardianu ukazuje, že recyklace plastů není jen otázkou třídění odpadu, ale také mezinárodního obchodu a toho, kdo nakonec nese environmentální náklady spotřeby.

Laura Weir z neziskové organizace Environmental Investigation Agency dodává, že zodpovědnost za plasty by měla převzít britská vláda. „Lidé nevymývají plastové kelímky od jogurtu pro recyklaci s tím, aby ležely na skládkách v Turecku,“ dodává Weir. Jednají podle ní v dobré víře a snaží se tím roztáčet kola cirkulární ekonomiky.

Britská vláda podle deníku uvádí, že vývoz odpadu podléhá pravidlům a materiál má být určen k recyklaci. Turecké úřady v minulosti některé dovozy plastového odpadu omezily, problém ale podle místních aktivistů přetrvává.

Odborníci analyzovali 23000 případů z britského Národního registru silničních nehod. Data ukazují, že víc než 1 z 10 řidičů na e-koloběžce je dítě, které má ještě větší šanci na to se zranit, píše server SkyNews. Helmu přitom nosí jen asi každý dvacátý uživatel koloběžky.

Ve Velké Británii, kde průzkum probíhal, je navíc v současnosti nelegální při pohybu ve veřejném prostoru používat soukromé koloběžky. Lidé si je ale můžou půjčovat od oficiálních poskytovatelů. Navíc podle dat byly ženy na koloběžkách součástí až o třetinu většího množství nehod. Často také nahlašovaly závažnější poranění, zejména v oblasti hrudníku. Jedním z důvodů může být podle britského serveru Guardian, že výška řídítek je obvykle nastavena na mužské tělo.

Experti se shodují na tom, že čísla ukazují na důležitost legislativy, která ve Velké Británii zatím chybí.

Na rozdíl od motorek a aut totiž na elektrickou koloběžku může nastoupit úplně každý, a to i bez jakéhokoliv předchozího formálního tréninku nebo školení, dodává pro Guardian expertka na psychologii dopravy z Nottinghamské univerzity Petya Ventsislavova. „E-koloběžky fungují velmi odlišně od jízdních kol. Řidiči na nich stojí, mají proto vyšší těžiště. Stroje navíc citlivěji zatáčí a mohou proto být náchylnější k výkyvům v jízdě, které mohou způsobit malá kola, když narazí do obrubníku nebo vjedou do výmolu.“

Britské ministerstvo dopravy se situaci věnuje. Podle mluvčího úřadu jsou tato zjištění závažná a je proto potřeba zajistit, že koloběžky procházejí pravidelným testováním, a aktualizovat zákony tak, aby mohly být používány v bezpečnější míře, dodává Guardian.

Podle Emily Renkey z Blumsteinovy výzkumné laboratoře na UCLA je založení účtu na OnlyFans pro sviště jedna z cest, jak dostat přírodu blíž k lidem: „Snažíme se, aby to vypadalo tak, že diváci stojí na poli spolu s námi a pozorujeme sviště,“ řekla pro Los Angeles Times.

Důvodů založení účtu je ale mnohem víc, než jen rozšířit povědomí o svištích. Podle jednoho z vedoucích projektu Daniela Blumsteina k němu vedly i federální škrty výzkumníkům a univerzitám napříč celými Spojenými státy, které zasáhly i jeho výzkumné středisko. „Je to skvělá příležitost nejen se něco naučit o svištích, ale taky se dozvědět o hrozném stavu, v jakém je financování vědy, a rozšířit povědomí o dlouhodobém výzkumu a o tom, jak udržet při životě projekt, který považují za pro společnost prospěšný,“ řekl pro BBC.

Účet OnlyMarms, v překladu VýhradněSvišti má na síti přes 1700 odběratelů a na příspěvcích od uživatelů vybral přes 5 tisíc dolarů, tedy v přepočtu více než 100 tisíc korun. Po odečtení dvacetiprocentní provize pro poskytovatele sociální sítě tak svišti na výzkum prodejem videoobsahu vydělali přes 4 tisíce dolarů. Zájemci můžou sviští videa sledovat i na Instagramu

Tálibán totiž zavedl rozsáhlá omezení pro ženy a dívky, které v zemi od roku 2021 nemůžou studovat na středních ani vysokých školách, nemůžou zastávat většinu profesí ani nemůžou zemi reprezentovat v týmových sportech.

Hráčky proto utekly do Portugalska, Austrálie nebo třeba Velké Británie. Jako žadatelky o azyl ale často musely bojovat s cestovními omezeními, bylo pro ně těžké získat cestovní doklady a nemohly ani společně trénovat – na rozdíl od jejich mužských protějšků.

Britská veřejnoprávní BBC ve svém projektu BBC Global Women popisuje příběh třiadvacetileté Noori Manozh. Fotbal začala hrát s ostatními v ulicích Kábulu. Už jako začínající fotbalistka ale hrála se zahalenou tváří, aby ji nepoznal bratr ani rodina. Úspěchy na sebe ale nenechaly dlouho čekat. Po mocenském převratu zakopala medaile i poháry na zahradě rodinného domu a odjela do Austrálie.

Podobný příběh má každá z reprezentantek Afghánistánu. A přestože jejich první společné zápasy – přáteláky proti Cookovým ostrovům, prohrály 0:1 a 0:3, návrat na trávník pro ně znamená víc, než jen dvě prohry.

Rok 2019 přitom přinesl podle statistik nejméně filmových scén se sexuálním obsahem za posledních 50 let, následující roky nebyly jiné. 2026 ale přináší čerstvou vlnu lascivnějších snímků. Do popředí se dostává sex jako něco, co nás mění a baví.

Jedním z protagonistů nového hnutí je indie režisér Greg Araki – veterán devadesátkové éry New Queer Cinema, píše BBC. Ve svých dílech pravidelně zobrazuje pro mainstreamovou společnost kontroverzní témata jako polyamorii, sadomasochismus a vlastně všechno, co není „vanilla.“

V letech, kdy Araki pracoval na scénářích, si všiml podivných, téměř puritánských postojů k sexu, které se objevily i mezi těmi nejprogresivnějšími mladými lidmi. „Bojí se dělat chyby. Ale právě z chyb se člověk učí,“ zmiňuje BBC předchozí Arakiho výrok pro Empire Magazine.

Podle filmového kritika a odborníka na erotické thrillery Travise Woodse jsou filmy zase o něco dráždivější. „Sex je nezbytnou součástí naší existence. Intimní scény jsou na stříbrném plátně důležité,“ komentuje v magazínu Cosmopolitan.

Navíc ho konečně filmaři zobrazují reálněji, než vizuálními klišé rukou v prostěradlech nebo záběry na nohy postele. Podle Cosmopolitanu přitom 75 procent respondentů se podívalo na film jen proto, že je v něm hot scéna. Jinými slovy, lidé mají rádi ty sexuální scény, které jim připadají přirozené. Například 74 procent respondentů z generace Z v průzkumu uvedlo, že nahota není nezbytnou podmínkou, zatímco 90 procent se vyjádřilo, že klíčové jsou emocionální sexuální scény, dodává Cosmopolitan.