Nemusíš být super šohaj v kroju, abys dělal folklor

„Nakonec vlastně všichni moji sourozenci – je nás pět a všichni jsme muzikanti – jsme prošli folklorními soubory. Já souborem, který se zaměřuje na slovenský folklor, je právě v Brně, soubor Púčik. Tam jsme dokonce jako děcka založili malou cimbálku. Tím, že je člověk muzikant, tak nemusíte nutně patřit do jedné cimbálky, ale když je nějaký kšeft, tak se domluvíte s jinými muzikanty, které jste třeba nikdy neviděla. Jinak jsem taky oficiálně v kapele Der Šenster Gob, která se zaměřuje na židovskou a romskou muziku.“

Zájem mladých lidí o folklor je i dnes velmi často svázán s rodinnou tradicí, jako tmelící prvek funguje hudba. Akce typu Folklorní mejdlo chce ale oslovit i publikum, které k folkloru vztah nemá. Jak říká Anežka, mejdlo je bujará veselice u cimbálky, která nemá být elitářská. „Natočili jsme video, které vyvolalo dost velký rozruch a bylo podpořeno trošku agresivnější, progresivní soudobou elektronickou hudbou. Někteří lidé to nevzali, ale paradoxně po natočení tohoto videa přišlo na mejdlo nejvíc lidí v historii.“

Liší se nějak výrazně podoba folkloru v Praze? „Překvapivě i děcka, co přijela z Brna hrát sem do Prahy, tak byla překvapená, že to je vlastně úplně stejné. Lidé možná méně tancují regionální tance, když se začne hrát nějaká oblast, ale jsou i mejdla, kde tančí úplně všichni, tančí jakkoli, protože mejdlo se snaží, aby tohle bylo tak trošku jedno,“ dodává Anežka.

Zájem mladší generace o folklor potvrzuje vedle mejdla nově vzniklá akce Folklorní sejra. „Folklorní sejra se vyznačuje teoretičtějším přístupem. Skýtá možnost podívat se na nějaké národopisné filmy, jsou to vlastně přednášky antropologického nebo etnografického stylu. Jako první jsme zvolili film Rodná zem, to je první slovenský barevný film, jsou tam úžasné scény, ten film je, tuším, z roku 1953. Je velmi objevný a je i vtipný. Skrze to spousta lidí, kteří nemají s folklorem nic společného, přišla na to, že to je super,“ líčí Anežka a vzápětí odpovídá na moji otázku, co podle ní táhne mladé lidi k folkloru, pokud ne rodinná tradice. „To je právě můj případ, nejsem z etnograficky nosné oblasti, jsem z města. První věc, která vás vezme, je kolektiv, chodíte do souboru, kde jsou dobrý děcka. Ale druhá věc je to, že vás úplně pateticky vezme za srdce lidová píseň. V těžkých i v radostných situacích má obrovskou sílu a váhu,“ uzavírá Anežka.

Slovácký kroj|foto: Karolina Ketmanová

„Děda měl cimbál, který mi později věnoval. Už tady v Praze jsem se začal učit na cimbál, do toho jsem začal hrát na klarinet, na flétnu, časem vyplynulo to, že budu hrát i na housle,“ říká Martin Molčan, mladý muzikant, který společně s bratrem Petrem založil šestičlennou cimbálovou muziku Trnka. Cimbál je u Molčanových téměř rodinnou disciplínou, paličky bere před zkouškou kapely do ruky i Martinova maminka.

Folklór v pražském obýváku|foto: Bára Šichanová

„Vzhledem k tomu, že vystupujeme ve valašských krojích, tak si všichni myslí, že jsme valašská muzika. My jsme se ale na začátku dohodli, že budeme hrát písničky z různých regionů, hrajeme hlavně takové, které se nám líbí, protože to je základ, aby to všechny bavilo.“

A co na folkloru baví Martina? „Všechno. Díky folkloru jsem poznal plno lidí, podíval jsem se do spousty zemí, na festivaly, je to zážitek,“ říká Martin. „Jak často zkoušíte?“ ptám se. „Teď zkoušíme jednou týdně, každý čtvrtek, nemáme to až tak pravidelně. Máme troje housle, cimbál, basu a violu,“ přibližuje Martin složení cimbálovky, které vzešlo z pátrání po muzikantech na různých pražských folklorních akcích.

„Každá muzika, která v Praze působí, si dělá svoje večery, jednou, dvakrát za měsíc. Vím o akcích Slováckého krúžku v Praze, což je velká organizace, která tu pořádá moravské plesy, košty vín. Dělají i besedy u cimbálu v divadle Gong,“ přibližuje Martin. „Občas jsem se setkal s tím, že lidé vůbec nevěděli, co to je folklor, hodně mých vrstevníků si dřív myslelo, že to je dechovka,“ dodává Martin a bratr Petr přitakává s tím, že folklor bývá často mylně spojován výhradně se starší generací. Ohledně mladých nositelů folklorní tradice je přitom optimistický: „Rozdíly jsou v reakci publika. Třeba jižní Morava, tam lidé folklor znají, všichni se zapojují, oni tím svým způsobem taky žijou. Praha je – jak my říkáme – největší moravské město, tady člověk na každém rohu najde někoho, kdo je z Moravy. Ale od Prahy dál na západ, co jsme jeli hrát, tak tam už ne,“ doplňuje svoji zkušenost Petr, zatímco na podvečerní čtvrteční zkoušku začínají přicházet muzikanti.

Soubor písní a tanců Jiskra z Plzně|foto: archiv Souboru písní a tanců JISKRA

„Jsme v muzice jak muzikanti, kteří folklor znají dlouho, tak zároveň máme muzikanty, kteří ho začali dělat až v pozdějším věku,“ popisuje Martin. „To znamená kdy?“ zajímá mě. „Ve třinácti letech. Je strašně hezké sledovat, jak je to začalo bavit. A dělají to stejně rádi, jako to děláme my.“

Folklór v pražském obýváku|foto: Bára Šichanová