Neurosis září mezi úpadkem
Neotřesitelná instituce experimentálního metalu jménem Neurosis vydala na konci října po pěti letech své desáté studiové album Honor Found in Decay. Podobně jako řada předchozích je i tohle mimořádnou událostí, která přesahuje žánrový rámec.
Že nějaká kapela změnila tvář hudby nebo aspoň svého žánru, se velkohubě tvrdívá o mnohých. Jen o hrstce z nich to ale platí tak bezvýhradně jako o kalifornských Neurosis. Ti ovšem navíc během téměř třicetileté kariéry neúnavně přetvářeli hlavně sebe – zarputilé hledání adekvátního výrazu je posouvalo od raných hardcorových pozic přes surové erupce metalového šílenství až k autonomnímu zvukovému světu, kde kov a kámen váží přesně tolik jako mlha a šero. Přitom nikdy neztratili nekompromisní sílu a bolestnou intenzitu, stejnou měrou namířenou dovnitř i ven.
Zralá alba Neurosis z tohoto milénia pak působí jako samostatné, uzavřené opusy s vlastní vnitřní dynamikou a emocionálním rejstříkem, aniž by nová deska nutně navazovala tam, kde ta předchozí skončila. V tomto duchu je vystavěno i aktuální Honor Found in Decay. Je tedy celkem zbytečné zkoumat, jestli má blíž ke Given to the Rising, The Eye of Every Storm, nebo A Sun That Never Sets. Je to komplexní amalgám temné pudovosti, hluboce zneklidňujících klaustrofobních ploch, které bez jediného úderu zatloukají posluchače do podlahy, ale i několika průzračně zklidněných, úlevných momentů katarze.
Právě v posledně zmíněných pasážích je Honor Found in Decay poučené křehkými a intimními sólovými alby Scotta Kellyho a zejména Stevea von Tilla, která oba vydali v pauze mezi posledními dvěma deskami Neurosis. S tím zřejmě souvisí i do značné míry pročištěný zvuk, který Steve Albini (od konce 90. let dvorní spoluproducent kapely) v drtivé většině skladeb tentokrát ponechal bez zahlcujících nánosů hluku. Netypicky velký prostor tu dostávají taky atmosférické klávesy Noaha Landise.
Jestli má smysl z tak mnohovrstevnatého a jako nedělitelný celek fungujícího masivu, jakým je hudba Neurosis, vypichovat jednotlivosti, byl by to fantasticky odstíněný vokál Stevea von Tilla, kterému (možná na rozdíl od Scotta Kellyho) roky jenom přidávají na síle. Zmínit by pak bylo třeba i excelentní osobitou hru bubeníka Jasona Roedera.
Pětileté čekání stálo v případě alba Honor Found in Decay rozhodně za to. Ostatně není divu, že Neurosis s ním nespěchali. Majstrštyk, jehož každý tón a slovo má tak evidentně neoddiskutovatelnou váhu, se nemůže zrodit ze dne na den.
Neurosis – Honor Found in Decay (Neurot Recordings, 2012)
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
