Nevěstinec: Sperma, šampaňské a elegantní prázdno

Snímek Nevěstinec je zdánlivě vyztužen samými dobrými úmysly: chutí podat autorskou výpověď o světě na přelomu dvou epoch (zde 19. a 20.stol.); touhou zaměřit se na vzájemnou solidaritu žen a nabídnout zcela odlišný obraz prostitutky, než jaký jsme z většiny filmů zvyklí; potřebou nahlédnout komplexnost a tragiku údělu hrdinek výhradně z útrob veřejného domu. Výsledný tvar je ovšem značně problematický: kromě vytříbeného stylu toho totiž moc navíc nenabízí.

Bertrand Bonello chce nabídnout realistické, historické melodrama, v němž se všední rituály dívek budou kloubit s nemilosrdnými výjevy náležícími ke kontextu prostředí a doby (umírání na syfilis, závislost na opiu); ve skutečnosti je však jeho salonní opus klasickou ukázkou snobského artového produktu, na jehož výrobu snad mají někteří francouzští filmaři algoritmus. Přestože tu totiž tvůrce s údělem žen jemně sympatizuje a pracuje s pozoruhodnou premisou veřejného domu coby hermeticky uzavřeného, přesto ale výrazně sociálního prostoru, jeho pohled je pouze vnějškový a povrchně estétský.

Režisér chytře pracuje s mizanscénou a jeho snímek – navzdory tomu, že se odehrává výhradně v interiérech jediné budovy – nepůsobí divadelně. Na druhou stranu Bonello svůj film poněkud nuceně oživuje formálními prvky, které působí křečovitě a samoúčelně (rozdělené plátno, nemotorné flashbacky). Kostýmní drama je tu podáno moderní formou plnou elegantních kompozic, s důrazem na detailní výpravu a atmosféru, autorův pohled má nicméně svá četná úskalí: jakkoli v centru záběrů stojí vždy ženy, poněkud nostalgicky uchopené téma nevěstek v období fin de siècle se tu neotvírá z perspektivy žen, ale spíš z voyeurského pohledu mužů.

Z filmu Nevěstinec |foto: Artcam

Navzdory několika silným, intimním okamžikům (sekvence, v nichž prostitutky hrají pro své klienty role panenky či gejši) tu je nezdravě cítit absence jakéhokoli vývoje; ze sledu fragmentárních individuálních příběhů se pak stává značně letargická, zoufale jednotvárná podívaná. Trochu prvoplánově se tu zachází jak s repeticemi krutých výjevů (rozříznutí pusy), tak i s využitím anachronických soul-popových a rockových šlágrů. V poslední čtvrtině navíc snímek nabízí i několik scén, jež se pohybují na hraně nechtěného humoru (znetvořená „Židovka" plačící sperma) či naivní, těžkopádné metaforiky (závěr ze současnosti). Škoda, že z pozoruhodného záměru zbyl pouze apartní film, který musí svou prázdnotu zakrývat ornamenty.

Hodnocení: 50 %