Neviditelné ženy jsou návod, jak se hádat se svým sexistickým strejdou a vyhrát

Teď nevíme, jak polovina lidí žije, jak funguje a jak se pohybuje ve veřejném prostoru. Data nemáme kvůli tomu, že se historicky nesbírala a když ano, netřídila se podle pohlaví „Criado Perez říká, že to není misogynií nebo sexismem. Je to nevědomost. Historicky byli v rozhodovacích pozicích muži a ty ani nenapadlo, že ženy nejsou malí muži,“ říká Adéla Ježková.

Neviditelné ženy jsou souborem případových studií z oblastí každodenního života, jako je urbanismus a městské plánování, historie nebo lékařství.

„Premisa není nic nového, je to koncept starý jako feminismus sám. Je to ale přístupná kniha. Neviditelné ženy beru jako feminismus 101, jako úvodní hodinu. Je to skvělé pro lidi, kteří nedokáží najít správná slova. Když jdeš na rodinnou oslavu a hádáš se tam se svým sexistickým strejdou, je tohle skvělý návod,” shrnuje Adéla.

Třeba medicína po tisíciletí vycházela z předpokladu, že mužská těla mohou reprezentovat lidstvo jako celek.

„Criado Perez další rovinu toho popisuje jako Jentlův syndrom, tedy co se děje, když se u žen projevují příznaky lišící se od těch mužských. To ústí do nesprávných diagnóz, špatného zacházení nebo přesvědčování, že bolest je jen v našich hlavách,“ vysvětluje Adéla, která si právě poslední zmíněnou možnost zažila na vlastní kůži, když se loni několik měsíců snažila domoci pomoci od bolestí. Přesvědčovala lékaře, že její bolest je skutečná. Ukázalo se, že to byla rakovina tlustého střeva.

O tom, jak si Adéla došla k diagnóze, jak slyšela, že je na rakovinu přece moc mladá a hezká a o dalších na datech postavených nerovnostech ve společnosti si poslechněte v nové epizodě podcastu Lit.