Nic proti ničemu: Ecce idiot!
O filmu Petra Marka Nic proti ničemu se v kuloárech hovoří jako o zdvižené rukavici, kterou tu před čtyřiceti lety zanechala nová vlna a režiséři jako Forman, Passer či Papoušek. Faktem je, že filmový samouk Marek se vrací k rámci kolektivní sešlosti, v níž vyplavou na povrch skryté povahové rysy většiny postav.
Pracuje se tu s přesahem k sociální kritice, k satirizování neschopnosti komunikace a tradičních demokratických úskalí, ke kterým patří egoismus, sobectví, zabedněnost, ale i přílišná tolerance, skrze niž se společenství spíše rozkládá, než utužuje. Přesto, že všechna tato témata v Markově novém filmu bezesporu hrají významnou roli, je na místě se zamyslet nad tím, co a jak vypovídají.
Předně: film využívá metodu řízené improvizace, která se zakládá na pevném scénáři, ale volně sehrávaných scénách. Formálně se hlásí k manifestu Dogma 95, alespoň co se týče úmyslného snížení technické kvality filmu až na samu hranici syrovosti. Na rozdíl od vrcholných počinů dánské experimentální odnože však zcela postrádá drásavost, vnitřní řád, schopnost obnažit děj, atmosféru a charaktery až na samu (patologickou) dřeň. Marek má mnohem blíž k estetice úmyslné trapnosti než k rafinované hře s aktéry i divákem, která definuje starší snímky Larse von Triera (Idioti) či Thomase Vinterberga (Rodinná oslava). Těžko soudit, kde v případě jeho řemeslné syrovosti končí estetický záměr a začíná pouhé alibi. Proto se zamýšlená subverze často obrací ve svůj pravý opak – potměšile se šklebící konformitu.
Jak jsem již naznačil v úvodu, Nic proti ničemu usiluje o uštěpačnou sociální satiru na příkladu jedné konkrétní komunity. V tomto případě jde o komunitu třicátníků, kteří byli v dětství adoptovaní. Seznámili se na chatu a rozhodli se svůj virtuální kontakt přenést do kempu s příznačným názvem Jordán, kde se chtějí ujednotit a přičinit o dobro lidstva jako občanské sdružení. Do jejich řad ale zavítají dva vetřelci – manželé, kteří si chtějí ověřit, zda je adopce dítěte dobrý nápad. Samozřejmě se ke své pozorovatelské pozici nemohou přiznat, proto předstírají, že jsou stejní jako ostatní. Harmonická sedánka se od počátku mění v sérii osobních rozmíšek a animozit.
Ačkoli je Markův film založený na věrnosti, přirozenosti a autenticitě, už jeho situační zakotvení je dramatickým kalkulem par excellence. Pracuje totiž s mlhavými motivacemi a záměnami, které jsou ve své podstatě nápadně divadelní a pokud přijmeme hru „na skutečnost", tak nepůsobí ani v nejmenším věrohodně (moment, kdy si organizátor Marcel zamění bývalého přítele své ženy s jejím platonickým ctitelem, zavání opravdu štědrou komediální licencí, takových pochybných scénáristických konstruktů je ale v ději více). Markovi a jeho improvizujícím kolegům nelze upřít, že dovedou vytvořit vyhrocenou a krutě ironickou situaci, ale ve většině případů následuje příliš nucená pointa, příliš násilné gesto, příliš teatrální snaha o vyústění, která dojem autenticity naruší falešnými tóny zaumné inscenace. I barokní hudba, kterou režisér s láskou podbarvuje některé scény, působí jako ornamentální vysvobození před prázdnotou, která se snadno do úmyslné trapnosti vkrádá.
Problém mám i s tím, jak se Nic proti ničemu vypořádává s pozicí domnělého kritika prostředního vkusu. Film je uštěpačně věnován Paulu McCartneymu a Mirce Spáčilové jako obhájcům podbízivého konzervativizmu, proto by se dalo očekávat, že si na paškál vezme složité sociální jevy a vrstevnaté postavy. Jeho úsměšky však prvoplánově cílí na snadné terče – hrdiny, kteří jsou mentálně narušení nebo prokazují zarážející nedostatek sociální inteligence. Smích se pak dostavuje i tam, kde by mělo diváky spíše mrazit. Např. drsné pedofilní výlevy chatového uživatele Skippyho budí veselí v sále pouze proto, že se za něj jeden z hrdinů filmu nevědomky vydává – jsou tak účelově kontroverzní rekvizitou vyprávění a úplně se míjejí se svou prvotní patologičností. Významové rozostření logicky vyplývá z tónu filmu, který jakoby hranici trapnosti neměl jasně stanovenou a často se mimovolně ocitá na nestabilní pozici, ze které nelze nic účinně ironizovat, pouze jízlivě zesměšňovat.
Nabízí se samozřejmě srovnání s podobně postavenými Idioty Larse von Triera. Trierova rafinovaná a vrstevnatá hra na předstíranou idiocii se u Marka stává jen plochou vybíjenou, která funguje pouze za předpokladu, že všichni aktéři na plátně se chovají striktně jako idioti. Vzrušující dimenze starého vtipu bratrů Marxových: „Ten chlap vypadá jako idiot, chová se jako idiot, ale nenechte se mýlit, on skutečně je idiot,“ se tu zaměňuje za obvyklou podbízivost: „Ejhle, idiot, smějme se!“. Možná nechtěně pak z filmu vychází poselství, že adoptovaní jsou neschopní a politováníhodní asociálové. Zda je to záměrné nelze ve všudypřítomných trapných úšklebcích určit.
Pečlivé pozorovatelství a tvůrčí vynalézavost v autentických situacích se tu zaměňuje za amatérsky nasnímanou inscenaci, které nelze upřít jisté přečnívání nad mrzkými vulgaritami české komedie, ale jen těžko jí lze připisovat výjimečné vizionářství, hloubku nebo trefnost. Pokud vedle sebe postavíme poslední filmy Roberta Sedláčka a Petra Marka, setká se konzistentní hořká ironická glosa s tekutým hereckým workshopem mezi popelníky a vikslajvantem.
Hodnocení: 50%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
