Ničeho nelituji

První část nazvaná Standard je dokument o rodině, skládající se ze tří ženských generací. Každá z žen se potýkala s partnerskými problémy, a přestože jsou všechny přesvědčeny o tom, že lidem okolo sebe "odevzdaly maximum", zůstaly po čase samy. Podobně je to i mezi nimi samými. Kamera je sleduje často až nemilosrdně a my vidíme, jak se objevují nejrůznější rodinné disharmonie, které se nejčastěji týkají majetkových záležitostí nebo otázek výchovy. K této první části, režisérčinu absolventskému filmu z r. 2000, je připojeno titulní Ničeho nelituji. Zobrazuje rodinu originální moravské osobnosti Danuše Pánkové. Svérázná "indiánská babička" také neměla lehký život (jako ostatně nikdo - i takové konstatování je v souladu s vyzněním filmu). Spolehla se ale na sebe, zbavila se obav o to, jak ji bude hodnotit okolí, a to jí pomohlo vše překonat. Remundová "Danku" nesnímá jenom jako vtipnou figurku, která jezdí na velké tříkolce nakupovat do hypermarketů, na skříni má urny s popelem svých rodičů a vládne svému rodinnému klanu. Postupně odhalíme např. rodinné poměry jejích synů, se kterými se valná většina diváků jen těžko může ztotožnit.

Ničeho nelituji

Spojovacím momentem obou dílů je téma rodiny s výrazným uplatněním ženského elementu. V případě Standardu má přítomnost filmařů až jakýsi terapeutickým účinek - přítomnost kamery akcelerovala ostré výměny názorů a nakonec tak umožnila (nesnadný) začátek (vůbec nějaké) komunikace v rodině. Remundová tvrdí, že to nebylo jejím původním záměrem. Její postup je spíše takový: najít vizuálně zajímavou osobnost a pokusit se odhalit její příběh, posléze ho přesáhnout a dostat se až k určitým obecně platným principům. Nejedná se úplně jen o dokument o vývoji věcí na jednom konkrétním místě.

Ničeho nelituji

Riziko výše zmíněného postupu je v tom, že je těžké rovinu figurkovité zajímavosti opustit a Remundová na ní přeci jen občas parazituje. Každopádně máme možnost vidět režisérku, která nalezla své dlouhodobé téma - rodinu. Za připomenutí stojí i to, jaké role ztvárnila Remundová jako herečka - zvláště postava z Výletu od Alice Nellis tvoří zajímavé pozadí pro chápání její vlastní tvorby. Její pojetí filmu pramení pravděpodobně ze způsobu, jakým chápe sebe sama. Tak se potom pokouší chápat i své účinkující. Pokud se bude tématu systematicky věnovat, přinese její natáčení ještě lepší výsledky. Příjemný je rovněž fakt, že se Ničeho nelituji snaží postupovat směrem od obyčejných životů k neobyčejnosti každého. Remundová vlastně složí tím větší zkoušku filmařské dovednosti, čím obyčejnější protagonisty si vybere, a dokáže je ještě zajímavě a pronikavě ukázat.

Ničeho nelituji

Ničeho nelituji osciluje mezi tématy dědičnosti, vlivu ženského elementu v rodině, rodinných vzorců (např. těch patriarchálních), zkoumá vlivy v sociální síti rodiny a dlouhodobě nakupené problémy. Každopádně vyzývá ke komunikaci a vcítění, jako k formám řešení vzniklých situací. Jde o porozumění postavám filmu, porozumění principům a porozumění sobě.

Ničeho nelituji je distributorem prezentováno jako "příběh". O tom, že se jedná o dokument(y), ještě ke všemu o někom z Čech, se ze strategických důvodů spíše mlčí. Hledání distributora bylo už tak dost náročné, protože uvádět dokumenty v českých kinech není obvyklé. Nebudeme-li počítat Bowling for Columbine, přitažlivý svým podáním (až jakýsi "provoctainment" Michaela Moora), dopočítáme se dokumentů z posledních cca dvou let snadno. Klubovými kiny prosvištěla tetralogie Malý kapitalista Karla Vachka, o něco větší pozornost sklidily geniální Hry prachu, tedy vítězové z jihlavského dokumentárního festivalu. Rovněž zásadní Zlopověstné dítě (Jihlava 2003) už ale do distribuce cestu nenašlo. Ohlášen je Český sen a jeden z menších distributorů s odvážnější evropskou dramaturgií uvede v dubnu dokument Ztracen v La Mancha o nezdařeném natáčení Terryho Gilliama. I tento přehled ukazuje, že dokumenty můžou být zajímavé, tvůrčí a umělecké činy, obohacující kina. Nehledě na to, že zajímavější výsledky poslední české famácké generace patří často právě mezi výtvory z katedry dokumentární tvorby.

Ničeho nelituji

Ničeho nelituji může nabídnout jeden z osobitých a vyhraněných pohledů, jakkoli by se daly nalézt ještě "podstatnější" filmy. Současná situace v distribuci ale svědčí spíš o omezeném chápání kinematografie. Film totiž není jenom hraný, stejně tak jako divadlo není jenom činohra a rozhlas nejsou jen písničky a drby.

Ničeho nelituji (Standard + Ničeho nelituji) ČR, 2003, 83 min.; hrají: Irena Dittertová, Marcela Stieglerová, Patricie Fialová, Danuše Pánková; kamera: Jiří Lívanec, Jakub Šimůnek; scénář a režie: Theodora Remundová.
Premiéra: 4. března 2004

Ničeho nelituji