Elena Strupková: Ve víře jsem našla prostor, kde mohu být sama sebou

„Svoji orientaci jsem si začala uvědomovat na vysoké škole na divadelní fakultě a obrátila jsem se ke křesťanství ve svých pětatřiceti letech,“ říká v rozhovoru pro Hergot! herečka a režisérka Elena Strupková. „Bylo pro mě těžké přemýšlet o své orientaci pozitivně, bylo to v sedmdesátých letech a neznala jsem žádnou ženu takto orientovanou, nevěděla jsem o tom nic,“ pokračuje.

Později, když konvertovala ke katolické církvi, řešila, jak v ní žít otevřeně. „Zajímalo mě, do jaké míry se mohu lidem svěřovat, jak o tom mluvit. S několika přáteli jsme se proto začali scházet a o těchto věcech diskutovali,“ popisuje.

Jednou z těch, s nimiž sdílela podobné otázky, byla i psychiatrička a terapeutka Dagmar Křížková. Ta už před rokem 1990 podala inzerát do Katolického týdeníku, že by se chtěla seznámit s lidmi ochotnými věnovat se pastoraci homosexuálních osob. „Kupodivu se ozval jeden kněz a několik lidí. Vzájemně jsme se domluvili a poprvé jsme se sešli v roce 1993 v prostorách kláštera,“ vzpomíná Strupková.

Z těchto setkávání vzniklo společenství Logos, které později našlo zázemí u faráře Jiřího Štorka z evangelického sboru U Jákobova žebříku v pražských Kobylisích. „Byl velmi vstřícný a nabídl nám, že se můžeme každou první neděli v měsíci scházet. Měli jsme štěstí na lidi, kteří byli otevření,“ dodává Strupková.

Byla Elena Strupková z duchovně založené rodiny? Jak propojila víru s osobním přijetím? Co ji přivedlo k režii hry Stefana Massiniho Proces s Bohem v rámci Otevřené zpovědnice Divadla Mana? Jak přemýšlí o otázce Boží odpovědnosti za utrpení a zlo ve světě?