Bůh jako mluvící čmelák i chybující otec. O českém spirituálním filmu s filmovým kritikem

Spirituální film je podle Janise odlišný od filmu náboženského. „Náboženský film zpracovává náboženskou tematiku, ale nutně nemusí přinášet duchovní zkušenost. Sem patří velkofilmy, které převyprávějí biblické příběhy. Spirituální film nemusí tematizovat náboženské motivy, a přesto může zprostředkovávat duchovní zkušenost,“ přibližuje Janis, o jakých filmech budeme mluvit.

Ze zahraničních filmů by jako spirituální Janis označil například Solaris Andreje Tarkovského nebo Nolanův Interstellar. Z českých filmů posledních let jmenuje rodinná dramata Václava Kadrnky, dokument Ivetka a hora, hybridní film Tajemství a smysl života Petra Vachlera nebo film Dvě slova jako klíč Dana Svátka.

Janis tyto filmy srovnává prostřednictvím funkce otcovské figury, kterou interpretuje jako zosobnění Boha. „U Kadrnky vyšlo, že křesťanský otec je nedosažitelný, ale skvělý a milující a my toužíme po jeho přítomnosti. U Svátka je těžké téma biologického otce, který zplodil syna, ale nikdy mu nemůže dát to, co potřebuje,“ říká Janis. Optikou jeho metafory je zde tedy Bůh někdo, kdo dělá chyby a opouští své děti. Ve filmu Tajemství a smysl života našel Janis archetyp otce v postavě čmeláka. „Je to autorita, která je vševědoucí, cestuje časem a prostorem, a dokonce říká člověku, jaký má být, a směje se mu. To je takový škodolibý Bůh,“ uzavírá Janis.

Které ze jmenovaných filmů se dotkly přímo Janise? Jaké filmy se dají označit jako spirituální v Československu před rokem 1989? A jak se ve filmu tvoří transcendentální prostor a čas? Poslouchejte Hergot!