Dřív jsem byla extrémně žárlivá, říká podcasterka Panda. Jak se randí s bubeníkem na dálku?
Kdyby moderátoři hotcastu Pot zplodili dítě, mohla by jím být Kateřina Ondráčková. Hrabe se v životech ostatních lidí, baví se s nimi o sexu, vztazích, vylučování i traumatech z dětství – a navíc je u toho vždycky vtipná a vypadá skvěle. Moderátorka a novinářka je veřejnosti známá jako Panda. Poslechněte si uPocené Mrzení a získejte kromě namožených břišáků i důvěru v lásku.
„Můžu tady říkat káďo?“ Novinářka a social media specialistka Kateřina Ondráčková, známá jako Panda, je posluchačům svých rozhovorů známá hlavně jako někdo, kdo se rád baví o vylučování. „V období pandemie jsem se melancholicky procházela, byla jsem totiž nešťastně zamilovaná, hledím na stádo ptáků a v tom mi o čelo plesklo holubí káďo. Ten exkrement se mi rozplácl všude mezi obočím a mně se jako by rozsvítilo. Do dneška z toho žiju.“
Upozorňujeme, že pořad není vhodný pro děti.
„Chtěla jsem pomáhat lidem, ale pak jsem dospěla a zjistila, že se potřebuju i najíst a zaplatit nájem,“ popisuje Kateřina svou cestu od sociální práce k novinařině a dodává: „Až budu ale jednou bohatá, budu filantropka.“ Co je pravdy na tom, že se čas živila i jako bulvární novinářka? A co si z téhle práce odnesla?
V podcastu o motýlech v břiše, požáru v srdci i všem, co z nás teče, přišla tentokrát i konfrontační část rozhovoru. Třecí plochou se stalo randění s bubeníkem. „Moje sebevědomí? Tam rozhodně vnímám prostor pro růst.“ Co má společného Pandino sebevědomí s důvěrou ve vztahu? A jak zvládá pocity žárlivosti, když randí s rockovou hvězdou?
Cítí se Panda spíš jako Kate Hudson, nebo jako Yoko Ono? Co má společného s Čestmírem Strakatým? Jaký byl její nejbolestivější rozchod v životě? Pokud potřebujete trochu víc důvěry v lásku, vztahy a nové začátky, pusťte si tenhle rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
