Notoricky (ne)známý Karel Nepraš v DOXu
Advokát sžíravého humoru v době plné absurdit – sochař a grafik Karel Nepraš – měl dostat rozsáhlou retrospektivu své tvorby k sedmdesátinám už před deseti lety.
Kolotoč odkládání nejen kvůli chybějícím financím ustal až letos, na výstavu prozaického názvu Karel Nepraš v Centru pro současné umění DOX se ale vyplatilo si počkat.
V době 50. let minulého století, kdy rozmáchlé umělecké tendence dusil oficiální diktát socialistického realismu, dokončil Karel Nepraš střední keramickou školu a nastoupil do ateliéru sochařství na pražské AVU. I když se Nepraš keramiky nikdy nevzdal úplně – expozice začíná Psím andělem z roku 1961 – netrvalo dlouho a zastínili ji nositelé celoživotních motivů v jeho díle – kov jako základní stavebnina štíhlých figur a výchozí bod pro jejich pohyb. Posun k figuře a jejímu anatomickému rozkládání celou výstavu zahajuje a je přirozeným vyústěním talentu zdatného kreslíře, kterým se Nepraš od 50. let stával. S narůstající jízlivostí reflektoval totalitní realitu a černý humor obtěžkával existenciálním rozměrem typickým např. pro ilustrace k dílu Franze Kafky (Zámek, Portrét Řehoře Samsy).
Ideologický bič režimu často nedosáhl pod povrch oficiálních struktur, na tvorbu vzešlou z osobních vztahů a setkání. Z recesistické špičkované se spolužákem Bedřichem Dlouhým tak v polovině páté dekády vzešel poťouchlý umělecký spolek Šmidrů, literárně-hudebních vyznavačů estetiky divnosti. I díky němu se Nepraš podílel na animovaném filmu Maska červené smrti, kdy vůbec poprvé skloubil dráty, textil a notoricky známý červený lak. Na výstavě tak můžeme sledovat vývojovou linii kresba – hlava – sokl – noha – figura. Drátěné postavy přitom nemálo těží z Neprašovy kresebné obsese odhalování útrob lidského těla, toho, co je pod kůží (Neštěstí, Muž s umělým chrupem).
Červená barva nejen v DOXu graduje s umělcovou vnímavostí vůči kolísající situaci ve společnosti. Tvůrčím obdobím kolem Pražského jara prorůstá téma absentujícího dialogu (Velký dialog). S pošramocenou celospolečenskou náladou se postupně mění i Neprašův tvůrčí přístup – rudou vyměňuje i kvůli zdravotním důvodům za těžkou litinu, do níž vsazuje mechanické prvky. Tím houstne také expresivita jeho děl a na tvářích legendárních Hlav se usazuje vynucený škleb svíraný klikami a ozubenými koly. Vrcholné číslo s mechanizovanou litinou pak sochař předvádí monumentálním dílem ve veřejném prostoru Rodina připravena k odjezdu, které se odkazuje na osobní zkušenost s emigrací. Do politických poměrů drsně tnou díla Žehlička a Velká facka, s touto vlnou přichází i stopka výstavní činnosti a zabřednutí do kulturního undergroundu.
Výstavní prostory DOXu ale nabízejí také pohled za hranice výtvarného umění, přibližují Neprašem založenou Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu, svobodomyslnou pivně-uměleckou oázu vymaněnou ze světa totality. Zatímco na plátně řinčivě vyhrává Sen noci svatojánské band, trubkami Neprašových strnulých objektů (cyklus Egypt – Giacometti – Nepraš) teče nové tvůrčí pojetí k závitům a paradoxně zpět ke keramice. Pokud něco ovlivnilo můj život, byl to pan pisoár, série Běžné hajzly v jednom z pater věže DOXu sice může mást duchampovským odkazem, Nepraš však nikdy nebyl po vzoru vlajkonoše hnutí Dada konceptualistou. Některé komponenty svých soch sám odléval a upravoval, i proto mají jeho díla k ready madeům daleko. Prsa na jiný způsob nebo Míra zodpovědnosti pak odhalují nepříliš známou erotickou povahu jeho díla. Expozice v Centru pro současné umění vrcholí gigantickými objekty, Sněhurka a sedm trpaslíků skládá dohromady dokonce některé díly kanalizace, disneyovská osmička v jiném provedení vyprovází diváky z expozice jako laminátové sci-fi monstrum.
Retrospektiva díla Karla Nepraše ukazuje sochařův tvůrčí záběr v plné šíři a rozmanitosti, což je rozhodně záslužný skutek. Narušuje totiž klišovitě omezené spojnice mezi sochařem a jeho masitě rudými objekty. Komplexnost uchopení této umělecké osobnosti také na mnoha místech dává na frak věčně omílanému líčení Nepraše jako humoristy a kritika společenských poměrů. Připomíná především jeho schopnost hravého kombinování materiálů na pozadí univerzálních a tedy stále platných témat. A těm se lze vystavovat bez ohledu na to, ve které době se člověk narodí.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
