Nová inscenace Bezruký Frantík na Palmovce je óda na odvahu i příběh Jedličkova ústavu v kostce

Bezruký Frantík
Bezruký Frantík

Studio PALM OFF Divadla pod Palmovkou uvedlo nové představení Bezruký Frantík v režii F. X. Kalby, které je inspirované skutečným příběhem člověka narozeného bez rukou. František Filip dokázal díky své nezdolnosti vést plnohodnotný život a v Čechách se ve své době stal celebritou. Překonáním fyzického handicapu inspiroval tisíce lidí k síle a důvěře ve vlastní schopnosti. Jeho příběh je v Kalbově podání také obrazem moderních českých dějin a historie Jedličkova ústavu.

„Původní inspirace přišla v hospodě od kamaráda, který vyprávěl příběh o Františkovi. Říkal, že je z vesnice, kde se narodil, z Jamného. Přišlo mi to jako úžasný a vtipný příběh jak od Cimrmanů a přemýšlel jsem, jak to zpracovat,“ říká Igor Orozovič, herec a tvůrce inscenace. Napadlo ho, že právě Tomáš Dianiška a jeho parta divadla F. X. Kalby z Divadla pod Palmovkou by tématu i příběhu dodali potřebný syrový, vtipný i dojemný rozměr. Orozovič vyzdvihuje zejména hereckou práci Jakuba Albrechta, který Frantíka opravdu hraje téměř bez rukou.

Titul vzbuzoval očekávání i obavy, protože Dianiška se běžně věnuje spíše satirickým námětům. Bezruký Frantík téma nicméně nezesměšňuje a důstojně drží silný příběh o vůli a životním optimismu. I přes vážnější vyznění některých scén ale inscenace nesklouzává k patosu a sentimentu. Herci s Jakubem Albrechtem v čele podávají Frantíkův příběh v sérii krátkých vypointovaných situací. Spíš než o historickou biografii jde o černou komedii s naturalistickými narážkami. Ty trefně obnažují humor ukrytý v každé lidské komunitě včetně lidí s tělesným postižením.

Bezruký Frantík

„Scénky, střílíme scénky jednu po druhé. A vzadu v zákulisí máme napsaný playlist, kdo co hrajeme a jaká scénka je zrovna na řadě. Trik je v tom, že jedna scénka je vtipná, a hned ta následující zas trošku smutná. Tím se to spojí v horskou dráhu, na kterou mají diváci pocit, že právě nasedli. Zažívají více emocí najednou v rychlých střizích. Je to o tom, udržet vážno a legraci nastejno, aby to skončilo vždycky jedna–jedna,“ vysvětluje herec, dramatik a spoluautor inscenace Tomáš Dianiška.

František Filip se narodil v roce 1904 v Jamném nad Orlicí bez horních končetin. Odmala se učil žít se svým handicapem, což se mu dařilo i díky vstřícnému učiteli, který pro něj vymyslel speciální lavici, s níž se mohl učit s ostatními dětmi a dosáhnout tak rovnocenného vzdělání. Následně ho ovlivnil František Bakule, ředitel nově založeného Jedličkova ústavu, který razil heslo „Chci, a proto umím“. Díky němu se Frantík dostal na turné po Spojených státech a setkal se s tehdejším americkým prezidentem. Později se odloučil i od Bakuleho a získal naprostou nezávislost. Podnikal, otevřel si výletní restauraci, vedl brněnskou tiskárnu, psal knihy a vedl plnohodnotný život. Rok 1948 bohužel všechno změnil. Stát mu znárodnil podnik a Bezruký Frantík byl odsouzen do potupné role invalidního důchodce.

Bezruký Frantík

„Lidé s tělesným postižením nemají rádi, když se k nim přistupuje s pietou. Nesnáší, když je někdo lituje. My jsme z příběhu nechtěli těžit a dolovat dojemnost. To by bylo, jako kdybychom dělali příběh z koncentráku a celé by to bylo založeno na tom, že všichni musíme být dojati z toho, že lidé umírali,“ vysvětluje k přístup k tématu herečka Tereza Dočkalová, která hraje holku Lídu, štětku, Milušku a hlavně exceluje v roli Frantíkovy matky. Hra řeší otázku, do jaké míry máme soucit s tělesně postiženými. Dokud není Bezruký Frantík lepší, úspěšnější a bohatší než zdraví lidé, ostatní ho mají rádi. Ve chvíli, kdy jim ukáže, že žít se dá každý den naplno i s handicapem, a že pokud člověk chce, tak zvládne vše, co si řekne, lidé okolo něj se začnou cítit ohroženi. Někteří závidí a žárlí, protože v kontrastu s ním mají najednou pocit, že sami žijí nudný život. A přestanou ho mít rádi.

Bezruký Frantík není jenom příběhem o diskriminaci a otázkách vztahu majoritní společnosti k lidem s handicapem. Na pozadí vyprávění se odehrávají také české dějiny během dvou světových válek i příběh Jedličkova ústavu. Autorům se v něm podařilo ukázat, že ve srovnání s lidmi s opravdu špatnými výchozími společenskými podmínkami se leckteré problémy jeví jako banální. Hra dává publiku pocit, že život je fajn, ať už je jakýkoliv. A to je v době plné katastrofických scénářů docela úspěch.

Jaký je rozdíl mezi soucitem a schopností vcítit se do druhého? A co podle tvůrců znamená pozitivní diskriminace? Poslechněte si celou reportáž Marie Kobrlové.