The Nova Jazz & Blues Nights 2012: Pršely groovy
Jen pár desítek kilometrů za českými hranicemi, u našich rakouských sousedů, v unikátní polozastřešené aréně, se již 36. rokem koná pravidelně festival The Nova Jazz & Blues Nights, jenž nabízí každoročně unikátní line-up slavnějších i méně slavných umělců, které nelze najít v hledáčku našich promotérů.
Nejinak tomu bylo i letos, kdy si dvoudenní festival rozdělil pole působnosti mezi Vídeň a Wiesen. Páteční první den festivalu vystoupili vybraní interpreti ve Vídni, zatímco sobotní vystoupení proběhla na tradičním místě ve městě jahod a jazzu. Aréna ve Wiesenu je unikátní svou konstrukcí, druhou takovou asi jen tak nenajdete, přesto důmyslný stan připomínající několik šapitó v jednom skýtá prostor pro několik tisíc diváků. I díky tomu je areál vyhledáván nejenom mladým publikem, ale diváky napříč generacemi. Stejně jako loni i letos se na program konaný v sobotu 21. července vydala posádka pořadu Grundfunk, aby vám přinesla report o tom, jaké to bylo. Pořadatelé pro letošek zvolili užší žánrové zaměření, tak se dalo očekávat menší množství lidí, kteří ale vydrželi na celý program, a to se vesměs vyplnilo.
Sobotní festivalový den začal přesně úderem 14. hodiny 30. minuty a zdálo se, že Rakušané budou na časy začátků koncertů striktní, což se jim minimálně celé odpoledne dařilo. Na pódium nejprve dorazila německá hammondistka Barbara Dennerlein, která byla ohlášena v duu, a nás tedy zajímalo, koho si do dvojice vybere. Zvolila si výtečně, s bubeníkem za zády totiž rozproudila festival poměrně energickou show, kterou jsme od ní nečekali. Jako rozjezd festivalového odpoledne byla tato kombinace ideální.
Po ní nastupoval Troy Andrews známý jako Trombone Shorty a u něj jsme dobře věděli, že energii bude před sebou valit celou hodinu a čtvrt, kterou měl pro své vystoupení vyhrazenou. Několik neworleanských brassbandových skladeb z jeho posledních dvou alb Backatown a For True střídaly skladby interpretů, kteří jsou pro mladého Američana vzorem. Zazněla tak i skladba On The Sunny Side Of The Street od Luise Armstronga, ve které Shorty vyměnil svůj nejpoužívanější nástroj trombon za trubku, se kterou v závěru písně předváděl trik typický spíše pro hráče na australský domorodý nástroj didgeridoo. Tříminutová etuda o jednom tónu a technice využití dechu střídavě z plic i z úst měla u publika veliký úspěch. V úplném závěru jeho setu došlo i na Raye Charlese a sólování spolu s členy kapely, především s tenor a alt
saxofonistou a kytaristou, které končilo až bizarní snahou vyloudit z nástrojů i zvuky, na které u nich nejsme zvyklí.
Po mini brass bandu z New Orleans jsme očekávali zklidnění, přestože ve vzduchu visela velká neznámá. Co mohou předvést dvě americké osobnosti, které spolu normálně nevystupují? Nevidomý kytarista a zpěvák Raul Midón se normálně věnuje klasické podobě stylu R‘n‘, zatímco zpěvačka Lizz Wright se jmenovaného stylu dotýká jen jemně a spíše ji zařadíte někam mezi jazz a gospel, jemuž se věnuje již od svého dětství. Do Rakouska přijeli oba vybaveni ještě perkusemi a v doprovodu bubeníka s baskytaristou, aby nakonec nabídli v akustické podobě především Midónovi bližší R‘n‘B.
Přestože většina kytaristů jistě do Wiesenu dorazila především na George Bensona, u Raula Midóna určitě nespustili oči z jeho prstů, jelikož jeho technika hraní je naprosto unikátní. Handicap nevidomosti v tomto případě zpěvák a kytarista využil k tomu, že se sám naučil vyluzovat tóny, které kdy na kytaru slyšel, zřejmě bez jakékoliv asistence zkušenějšího kolegy, a jeho pohyb prsty po pražcích a strunách je tak bezpochyby jedinečný a originální. A když se k tomu přidalo jeho naprosto kvalitní napodobování zvuku křídlovky ústy, mohl být náročný divák naprosto spokojen.
Nezapomínejme ale ani na Lizz Wright, která nehrála žádné druhé housle, ale Midóna doplňovala svým sytým, přesto ale jemným altovým vokálem. V závěru svého programu rozjeli milou jam session, ve které se posluchačům snažili dokázat, že kdokoliv může být kýmkoliv a nepotřebuje se k tomu ukazovat třeba v televizi. Při pohledu na zaplněnou arénu a při vědomí, že počasí zrovna festivalu nepřeje, se tomu i dalo uvěřit.
Jak jsem naznačil na začátku, organizátorům se dařilo až doposud striktně dodržovat časový harmonogram. Buena Vista Social Club spolu s kubánskou zpěvačkou Omarou Portuondo jej však svým opožděným nástupem mírně rozbourali a do definitivního závěru se ho již nepodařilo vrátit do původních kolejí. Vzhledem k náročnosti programu a při vědomí, že vystupující muzikanti mají s původní sestavou této kapely již pouze shodné jméno, jsme pro tuto chvíli zvolili taktický odpočinek, to abychom zvládli závěrečné tříhodinové kombo dvou hlavních hvězd večera se ctí a ve zdraví.
Hlavní hvězda sobotní noci, kytarista a zpěvák George Benson, spolu se svou pěticí muzikantů nastoupili na pódium chvíli po tři čtvrtě na deset večer s tím, že v rámci prvních tří skladeb bylo znát, že zvukovou zkoušku možná zbytečně uspíšili. Instrumentální začátek působil rozpačitě především z důvodu, že se posluchač nemohl zbavit dojmu, že i když poslouchá vynikající muzikanty, ti působí jako šestice individualistů, a nikoliv jako kapela. Naštěstí se zvuk po tomto nešťastném úvodu rychle změnil a po první z písní, ve které použil Benson i svůj vokál, začalo mít jeho vystoupení konečně i pořádný tah na branku. I přesto, že baskytaristi byli celý festival jeden lepší než druhý, ten od Bensona i kvůli volbě svých dvou nástrojů jednoznačně vedl a i díky němu nakonec celý ansámbl šlapal jak hodinky.
V něm nás zaujal jinak upozaděný druhý kytarista, jehož backing vokál zněl jako několikačlenný soubor sboristek, a již zmíněný baskytarista, který na jednu ze skladeb vytáhl baskytaru, na kterou hrál jako na elektrický kontrabas. V Bensonově repertoáru došlo i na loňské, zatím poslední studiové album Guitar Man, z něhož zazněla například skladba The Lady In My Life od Roda Tempertona, kterou můžete znát z alba Thriller od Michaela Jacksona. Největší pozdvižení vyvolala předposlední skladba Give Me The Night, v jejímž závěru se právě baskytaristovi podařilo rozskákat téměř celé asi pětitisícové publikum, v němž se našli zástupci snad všech věkových kategorií.
Po Georgovi Bensonovi nastoupil zlatý hřeb celého večera – saxofonista, flétnista, zpěvák a tanečník Maceo Parker. Start jeho vystoupení byl sice opožděn kvůli nenadálému problému s klávesami, ale kapela se těchto technických problémů nezalekla a nastoupila před rakouské publikum téměř bez jakékoliv zvukové zkoušky. Devětašedesátiletý frontman má dramaturgii vystoupení velice dobře promyšlenou, a přestože více jak dvě třetiny svého vystoupení představoval svou kapelu, nedělal tak bezúčelně. To jemu i jeho spoluhráčům zajistilo především jistou míru odpočinku, který během 90 minut pro ně vyhrazených nebyl možná tolik potřeba jako na samostatných koncertech, kdy se délka jejich vystoupení přibližuje i trojnásobku této doby.
Jelikož noc před vystoupením ve Wiesenu zveřejnil Maceo Parker úmysl vydat v polovině září tohoto roku své nové album nazvané Soul Classics sestávající z deseti dobře známých soulových standardů, bylo nasnadě si zkontrolovat, zda některý z nich má již zařazen ve svém repertoáru. Tou jedinou písní, kterou jsme zaznamenali, byla Papa's Got a Brand New Bag od Jamese Browna. Většina skladeb z playlistu se ale nesla v dnes již klasickém duchu funkové smrště, při níž Maceo oprášil v jeden moment i svou příčnou flétnu. Poslední roky se bohužel méně a méně dostává na hru na altsaxofon, a i přestože jej jeho manažerka na úvod uvedla jako „nejlepšího funkového saxofonistu“, tak na hru v saxofon už dochází jen velmi málo. Maceo to nahrazuje zpěvem, ale co si budeme povídat... I když rozhodně zpívat umí, s jeho famózní a hlavně lehce rozpoznatelnou a unikátní hrou na altový dechový nástroj se to nedá
srovnávat.
V plánu festivalu napsaný „striktní konec“ v jednu hodinu deset minut v noci se i přes mírná zpoždění nakonec naplnil a my se unavení, ale spokojení vydali směrem do kempu. I když mírně zklamaní, že nikdo z hlavních hvězd festivalu dnes již nestojí o to poskytnout rozhovor. Škoda je to i vzhledem k tomu, že právě Maceo Parker se k nám v listopadu chystá na svůj samostatný koncert, takže z toho mohly být informace o nové chystané desce a důstojná pozvánka do pražského Lucerna Music Baru. Aréna ve Wiesenu nicméně působí příjemným rodinným dojmem a rozhodně stojí za návštěvu, ať již příští rok na dalším z ročníků The Nova Jazz & Blues Night, nebo jiné akci, kterých je zde i přes rok nepočítaně.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
