Obrovité Colours nevyhrála Björk, ale St. Vincent

22. červenec 2015

Colours of Ostrava je tak veliký festival, že můžete celé čtyři dny strávit u jedné stage, užít si místní nabitý program a vůbec si nevšimnout dalších čtyřiceti tisíc návštěvníků. Když ale vylezete ze své bubliny, může se vám stát, že u jiných pódií zažijete rozčarování. Daří se Colours ještě spojovat své návštěvníky? Ale hlavně, jaká byla Björk?

„Když jsme se konečně dopočítali k téměř třem stovkám programových bodů, lekla jsem se. Tohle už není v lidských silách všechno absolvovat,“ přiznává Zlata Holušová, ředitelka Colours, v úvodu festivalového průvodce letošního ročníku. Dodává, že tým organizátorů si prostě nemůže pomoct a raději do programu zahrnuje vše, co je baví a co by potenciálně mohlo bavit i návštěvníky. Když jsem poprvé vešel do areálu Dolních Vítkovic, měl jsem stejně rozpolcené pocity jako Zlata Holušová. Na jedné straně radost, že mě čeká veliký zážitek, na té druhé strach, jestli mám šanci ten nával přežít.

Anonymní velekoncert

První lehce strašidelný zážitek přišel s největším headlinerem letošního ročníku, islandskou zpěvačkou Björk. Byl to jeden z momentů, kdy se všichni návštěvníci koncentrovali před jedinou stageí, aby viděli show, která se vlastně zrovna dvakrát nepovedla. Islandská zpěvačka doprovázená orchestrem, živým bubeníkem a djem (jestli to byl, nebo nebyl Arca, byste z žádné indicie nevyluštili) vybrala ze svého repertoáru pomalejší, zahloubanější skladby, což se na Colours celkem nepřekvapivě minulo účinkem. Zarytí fanoušci bezpochyby tvořili menšinu čtyřiceti tisíc návštěvníků, ti ostatní si vyměňovali rozpačité pohledy. Nehitová dramaturgie (až na Army of Me nebo zavírák Hyperballad) se Björk vyčítat nemusí, daleko větší problém byl v duchem nepřítomném projevu zpěvačky. Kdo nebyl v kotli, neměl pražádnou šanci si tenhle koncert užít – a v obřím davu diváků jako by každý stál daleko na okraji. K anonymně chladné show přispěla i maska Björk, jejíž účel mi unikl. Podezřele sterilní show měly zachránit závěrečné ohňostroje, které také dostaly největší potlesk.

03432555.jpeg

Daleko zajímavější koncertní zážitek přinesli ve čtvrtek další maskovaní hudebníci, polští Bokka. Kapela si hýčká status neznámých umělců a s publikem komunikuje výhradně přes vzkazy psané na projekční plátno. Paradoxně ale navázala lepší kontakt s diváky než zmiňovaná ledová královna. Bokka zatím jako by netušili, jestli se chtějí vydat směrem stadionových hitmakerů, nebo se ponořit do vln subversivního popu à la The Knife. Ty mi polská čtveřice připomněla zejména hlasem zpěvačky, jejíž jméno ještě stále nikdo nezná.

Páteční večer pro mě gradoval se skvělými Caribou a završil ho britský producent Clark. Přiznávám, že jsem z jeho setu viděl sotva třetinu, přesto mám na jeho vystoupení daleko intenzivnější vzpomínky než na některé celé koncerty hudebních souputníků z hlavních megastageí. Clarkovi bezpochyby přidala na zážitku scéna pod vysokou pecí, kde člověka podrtí atmosféra století těžkého hutního průmyslu. Organizátoři Colours umí skvěle pracovat s místem. Na tak veliký festival se Ostravě daří zachovat genius loci bývalého důlního areálu a je cítit, že na dramaturgii jednotlivých lokací si někdo dal záležet.

03432559.jpeg

Hlavně, ať si každý něco najde

Stejně tak se organizátoři snažili potěšit úplně všechny návštěvníky, což u Colours, a ostatně všech podobně velikých festivalů, asi není nepochopitelné. Jenomže to vede k propastně rozdílným zážitkům. V pátek jsem kroutil hlavou nad sebestřednou velkolepostí Kasabian. Při poslechu bezobsažných hymen prokládaných stadionovými frázemi à la „are you f****** ready“ a „put your motherf***ing hands in the air“ se mi do mozku zarývala zášť: tohle je jedna z těch kapel, co zabila vlnu indie rocku z počátku tisíciletí.

A pak přišla St. Vincent. Chladná, precizní, roboticky dokonalá, koketující s mathrockem, ovládající hru na kytaru i geometrickou choreografii lépe než všichni nafoukaní frontmani s plnovousem nebo bez. Až do pátečního koncertu jsem nepatřil mezi její velké fanoušky, teď plně uznávám její místo na hudebním trůnu, na který se posadila na obalu poslední desky.

03433000.jpeg

Úrovni show St. Vincent se pro mě přiblížilo už jen pár dalších interpretů. Owen Pallett opět dokázal svou fanatickou hudební obětavost známou už z virálního videa Lewis Takes Off His Shirt, v němž dokončuje song i přes životu nebezpečný slejvák. Tentokrát si musel napůjčovat veškeré vybavení a občas kolem něho trochu zmateně stepoval, přesto odehrál nejdojemnější show festivalu. Dodávám, že v konkurenci Josého Gonzáleze nebo s přibývajícími léty čím dál vyměklejších The Cinematic Orchestra je to velká poklona.

V sobotu mě pak nadchli elektroničtí taťkové z Leedsu, Vessels. Instrumentální alternativa Hot Chip pro náročné pomalu gradovala do tanečního rauše, po kterém publikum neodešlo, ale odteklo. Vařící elektronická stage patřila vůbec mezi to nejzajímavější, co letošní Colours nabídly. Nejen kvůli zahraničním interpretům, ale hlavně za možnost zopakovat si, které domácí talenty je třeba sledovat, ať už je to Gagarin, nebo Aid Kid.

03433014.jpeg

Na Colours of Ostrava jsem byl poprvé a i přes přípravku slovenské Pohody jsem si dlouho zvykal na konstantně proudící davy návštěvníků. Obrovitost festivalu se naštěstí do jisté míry ztrácí ve stínu masivních pecí vítkovického areálu a redukuje ji překvapivě dobře zvládnutá organizace. Často se ale areál rozpadá do malých, přelidněných ostrůvků, jejichž obyvatelé jako by se navzájem nemohli potkat. Komu nevadí, že festivalovou sounáležitost na Colours zastoupili velicí headlineři, musí být s letošním ročníkem nadmíru spokojený.

Čtěte také

Spustit audio