Oko Nebušic. Studenti architektury o tom, jaké je to dokončit svou první stavbu

Je možné to vyzkoušet i osobně, tohle je Bourání s pozváním – na podzimní sobotní odpolední mikrotrip do Prahy-Nebušic, který se uskuteční v sobotu 13. listopadu a který pořádáme ve spolupráci s Centrem architektury a městského plánování. Navštívíme Oko a starou nebušickou vodárnu, kterou tu zachránili a přestavěli na komunitní centrum. Provedou nás studenti a jejich pedagog architekt Jiří Poláček, autor proměny vodárny. Sraz je ve 14 hodin u kostela v Nebušicích.

V Bourání jsme mluvili o projektování a stavění Oka. Jak řezali, ohýbali dřevo za pomoci ramenátu a na co je muflík? Plus další historky ze stavby. A proč šli studovat architekturu? „Nedokázala jsem se rozhodnout pro jednu věc a architektura obsahuje všechno od A do Z,“ říká Sophia Kačena. „A taky mi to přišlo sexy povolání,“ říká Jan Čech. Jak se jejich představa o práci architekta během let vyvinula? Studovat nebo nestudovat architekturu?

8 fotografií

Hostem Bourání byla také vedoucí jejich ateliéru, architektka Hana Seho. Její studenti už od roku 2015 projektují a také projekty vlastnoručně staví. Mnohé jejich stavby jsou docela známé – lávky a útulny v Krkonoších anebo vyhlídková věž u Libčic nad Vltavou. Mluvili jsme o tom, co budoucím architektům dá, když vezmou do ruky pilu a kladivo. „Je potřeba, aby architekt co nejdřív zakopl o svoje nohy,“ říká Hana Seho. Když člověk musí svůj projekt sám postavit, stává se to dost často – je potřeba uznat, že něco nejde. „Musí se vrátit zpátky a najít novou cestu,“ říká Hana Seho.

Na Fakultě architektury ČVUT dělají hlavně projekty do krajiny. Je ovšem potřeba do krajiny pořád něco přidávat? A není lepší ji „nevylepšovat“? Co patří a nepatří do Krkonoš? A jak se projektuje na Filipíny? I o tom v Bourání s Janem Čechem, Sophií Kačenou a Hanou Seho.