„Opatření proti bezdomovcům odnášíme všichni.“ Jak souvisí bezdomovecká politika a veřejný prostor?

Zlepšování veřejného prostoru je dnes populárním tématem, na lidi bez domova se ale při takzvaném oživování v naprosté většině případů zapomíná. Jen v Praze jich přitom žijí tisíce. Architekti bez hranic se snaží iniciovat projekty, které jim pomáhají, zajímají se o kvalitu veřejného prostoru a snaží se tato dvě témata propojovat. Starají se o několik veřejných šatních skříní a v podchodech u stanice metra Vltavská instalovali navigační systém. 

Okolí Vltavské je jedním z míst, kde se pohybuje velké množství lidí bez domova. Pod jedním ze zdejších mostů žije už dlouho tolerovaná bezdomovecká kolonie, která se považuje za bezproblémovou, na Vltavské se ale shromažďují i lidé, kteří v její přímé blízkosti nepřebývají, a často je i vstupní branou do města pro ty, kteří jsou v Praze noví. Může za takovou koncentraci sociálně znevýhodněných obří víceúrovňová křižovatka a nepřehledné bludiště podchodů, které jsou obecně vnímány jako nešťastné urbanistické řešení? „Nejsem si jistý, jestli to tak úzce souvisí,“ říká Vojtěch Sigmund. „Ale dá se říct, že křižovatky, podchody a nadchody určitě vytvářejí nepřirozené bariéry. Podchody jsou špatně osvětlené, lidi tam moc nechodí, takže slouží jako záchodky nebo místo k přespávání.“

U všech větších dopravních uzlů mají bezdomovci větší šanci na přivýdělek a díky neustálému ruchu jim může rychleji uplynout čas, který by jinak neměli jak vyplnit. Obvykle se pohybují také v parcích, kde si můžou odpočinout a vyřešit i hygienu, pokud se v nich nachází nějaká voda.

Typickým městským represivním opatřením proti bezdomovcům jsou bodáky na výlohách a dalších místech, kde by si lidé mohli sednout nebo lehnout. Takových míst podle Sigmunda v Praze zas až tolik není, panuje tu ale snaha bezdomovce vyhánět spíše než snaha jejich situaci aspoň vylepšit, když už ne vyřešit. Chybí tu jak zmiňovaná sociální zařízení, tak sociální centra, kde by se lidé mohli umýt, vyprat si a tak dále. „Taková centra vznikala hlavně v 90. letech, dnes už pro to není politická vůle. Když má někde podobné místo vzniknout, lidé v sousedství jsou skoro vždycky proti a žádný politik proti tomu nejde,“ vysvětluje Sigmund.

Architekti bez hranic i další odborníci na sociální bydlení ale zdůrazňují, že podstatnější než řešit následky bezdomovectví, ať už z urbanistického, nebo politického hlediska, je řešit jeho příčiny. „Státní správa by se měla zabývat především prevencí a pomáhat lidem, ještě než se dostanou na ulici. Lidí, kteří jsou bezdomovectvím ohrožení, je totiž velké množství. Je také třeba podporovat dostupné sociální bydlení, aby se lidé na ulici buď vůbec nedostali, nebo na ní aspoň strávili co nejkratší čas.“

Architekti a urbanisté se můžou podle Sigmunda a jeho kolegů zatím alespoň snažit vytvářet co nejpřívětivější veřejná místa, ze kterých nebude nikdo vylučován, ve výsledku to prospěje všem. „Trend oživování veřejného prostoru vnímám jako prospěšný, je dobré podporovat vznik míst, kde se lidé potkávají. Může to být třeba instalace laviček, židlí a stolků nebo veřejných šatních skříní a lednic. Pomáhají potřebným a zároveň mají potenciál stmelovat celou komunitu.“

Podobné aktivity si ale část veřejnosti spojuje s hrozbou gentrifikace, kdy se některé čtvrti stanou tak cool, že už v nich není místo třeba pro chudší nebo jinak znevýhodněné obyvatele. Podle Sigmunda se tomu úplně zabránit nedá, zvlášť ve čtvrtích, které jsou blízko centru nebo dalším lukrativním lokalitám. „Neznamená to ale, že bychom měli na tyto aktivity rezignovat. Hlavně se musíme snažit, aby veřejný prostor nebyl jen pro vyvolené, ale skutečně pro všechny. Právě od toho je veřejný, aby sloužil všem.“

Jak se dá podle Architektů bez hranic docílit toho, aby se ve čtvrtích mísily hipsterské i běžné podniky a veřejný prostor byl přístupný i bezdomovcům? Poslechněte si celý rozhovor.