Palms: Nudná post-nu-metalová romantika

Fanoušky milovaní a kritiky oslavovaní post-metalisti Isis po turné k desce Wavering Radiant (2009) ukončili kariéru – po třinácti letech a pěti řadových albech. S neobvyklou soudností prohlásili, že jako kapela dosáhli všeho, čeho chtěli, a hodlají odejít důstojně. Jednotliví členové byli ještě během existence Isis součástí řady dalších bandů (Old Man Gloom, Red Sparrowes, Mamiffer, Lotus Eaters nebo Zozobra), případně bokem provozovali čistě sólo projekty (Taiga, MGR), po rozpadu domovské kapely pak přibyly nové – Split Cranium nebo Crone. Nejnovějším přírůstkem do téhle rozsáhlé rodiny jsou Palms.

Tentokrát sice chybí bývalý frontman Aaron Turner, zato tu ale najdeme hned tři další členy, kteří po rozpadu Isis „osiřeli“ v Los Angeles – kytaristu a klávesáka Bryanta Meyera, basáka Jeffa Caxida a bubeníka Aarona Harrise. Ti si po nějakém čase řekli, že je vlastně hloupost, aby spolu nehráli dál, a začali se znovu scházet ve staré zkušebně. Jejich nové skladby jsou docela logicky značně příbuzné tvorbě bývalé kapely, rozehrávají podobné, rozmáchle atmosférické struktury upředené z kytar decentně propletených klávesami. Oproti Isis jsou jen o něco víc odlehčené a občas sahají až do téměř popového rejstříku.

Když trojice přemýšlela, koho oslovit, aby už hotové skladby opatřil vokálem, volba padla na Harrisova známého China Morena, zpěváka Deftones. Spojení je to překvapivé jen zdánlivě, když si člověk uvědomí, jak se Deftones posunuli od raných nu-metalových alb (a jak zuřivě tuhletu nálepku přitom nenáviděli!) až do současných končin, které vlastně nejsou třeba právě Isis až tak vzdálené. A i když Palms na webu tvrdí, že posluchači mají rozhodně čekat něco jiného než prostě „Isis se zpěvákem z Deftones“, výsledek v tomhle upomíná na někdejší Audioslave, kteří taky neměli znít jako Rage Against The Machine se zpěvákem ze Soundgarden – a ejhle.

Palms: s/t |foto: Ipecac Recordings

Větší problém je ale v tom, že jaksi defaultně emocionální Morenův hlas, nonstop zachumlaný v jemném oparu efektů, i jeho stále stejně protahované linky jsou po chvíli dost únavné. A tak od půlky třičtvrtěhodinového alba už začínají hodně jednotvárně působit i kytarová arpeggia, která se jen velmi zřídka odlepí od země ve výraznějším nápadu nebo melodickém oblouku.

Debut Palms spíš na žánrové mantinely post-metalu naráží, než že by je někam posouval. K tomu je potřeba větší porce kreativity, než jakou představuje angažování zpěváka z trochu jiné scény. Důvod, proč to Isis před třemi lety jako kapela odpískali, tedy trvá.

Palms: s/t (Ipecac, 2013)