Papežův projev o vztahu náboženství a násilí

Ti všichni tvrdí, že papež se dopustil hrubé urážky muslimského náboženství. Nejen kvůli této nečekané odezvě proto stojí za to představit papežův projev podrobněji.

Musíme zdůraznit, že papež do značné míry jako univerzitní profesor. Na univerzitě v minulosti vyučoval a hned na začátku svého inkriminovaného projevu zdůrazňuje, jak je rád, že může opět vystoupit s přednáškou. Je samozřejmé, že žádný papežův projev nebude nikdy brán čistě akademicky a bez politických konotací. Jeho řezenské vystoupení má ale všechny známky učené universitní přednášky.

Papež se ve svém projevu věnoval především problematice užití rozumu v kontextu tradiční křesťanské víry. Je ale jasné, že mu zdaleka nejde jen o křesťanský svět - pro své vývody nárokuje univerzální platnost.

Benedikt XVI. tvrdí, že násilí nemůže sloužit k šíření víry a že přednost musí mít rozumová argumentace. Pro doložení této teze si zvolil islám - mohl sáhnout jinam, také do dějin svého vlastního náboženství. Vzhledem k aktuální politické situaci ve světě je ale naprosto samozřejmé, že volil tak, jak volil.

Co tedy Benedikt XVI. o muslimském náboženství řekl? Všechna média psala o papežově citaci dialogu byzantského císaře Manuela II. Paleologa s jistým učeným Peršanem. Císař tento rozhovor s určitým zpožděním osobně zaznamenal, a sice během obléhání Konstantinopole na přelomu 14. a 15. století. I z tohoto důvodu jsou jeho výroky poměrně ostré: v souvislosti se vztahem mezi náboženstvím a násilím císař Peršanovi říká: "Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed a nalezneš pouze zlé a nelidské věci, jako například to, že ti předepsal, abys víru, kterou ti hlásal, šířil mečem." Císař poté zdůvodňuje, proč je šíření víry násilím nesmyslné. Podle něj je to v rozporu s podstatou Boha a duše. Manuel II. dodává, že Bůh nemá zálibu v krvi, a proto ten, kdo se uchyluje k násilí, koná proti podstatě Boha. Víru je tedy třeba šířit rozumem, přesvědčováním, a nikoliv násilím.

Tyto císařovy výroky mají v papežově úvaze centrální místo. Pobouření muslimů jak známo vyvolala citace tvrzení, že Mohamed nepřinesl světu nic dobrého. Přečteme-li si však papežův projev pozorně, zjistíme, že tento citát v něm stojí spíše na okraji, ba dokonce nemá žádný podstatný význam. Z žádné pasáže také nelze odvodit, že by se s ním Benedikt XVI. ztotožňoval. Mnohem podstatnější jsou teprve následné citáty Manuela, s nimž naopak papež beze zbytku souhlasí. Chce především poukázat na neslučitelnost náboženství a násilí; vytrhávat z kontextu vsuvku o Mohamedovi je nekorektní a jde to zcela proti duchu papežova textu.

Jeho podstatou je totiž výzva k dialogu mezi odlišnými náboženstvími a odlišnými kulturami na základě rozumu, rozumové argumentace. Novinář Petr Fischer to na stránkách Hospodářských novin odmítá; soudí že papež chce s islámem hrát neférovou hru. Požadavek na přijetí rozumu jako báze pro společnou diskusi je podle něj zavádějící, protože v islámském světě tento původně antický rozumový nárok neplatí.

Pokud ale na tyto námitky přistoupíme, nabízí se otázka, na základě čeho bychom vlastně s islámským světem měli diskutovat. Je přece zřejmé, že když k podobnému dialogu vyzývá hlava katolické církve, nemůže popřít samou podstatu své vlastní civilizace. A pro tu je propojení rozumu a víry jednou ze základních premis. Pokud nejsou ani umírnění muslimští duchovní ochotni akceptovat papežovu argumentaci o naprosté neslučitelnosti náboženství a násilí, což Benedikt dokazuje na základě vztahu rozumu a víry, je otázkou, zda je dialog mezi křesťanstvím a islámem vůbec možný. Z reakcí muslimského světa se zatím zdá, že nikoliv.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .