Parafínem nasáklé memoáry zpěváka Suede jsou osobní zpověď, mapa k četbě textů i oslava kamarádství

Suede vždycky stáli tak trochu stranou hlavní ostrovní kytarové mánie. Vedle okázalého chlapáctví Oasis a středostavovské intelektuálnosti Blur nabízeli podvratnou imaginaci plnou dvojznačných textů o sexuálním zneužívání a rozpadajících se romancích pod stíny mrakodrapů. Pro počáteční úspěch kapely byla zásadní energie, která proudila mezi kytaristou Bernardem Butlerem a androgynním frontmanem Brettem Andersonem. Než se stihli rozhádat, nahráli dvě desky, které pomohly definovat zvuk Británie 90. let. V rané tvorbě Suede se odráží kombinace citlivosti vzešlé z neutěšené situace Andersonových rodičů a upřímné touhy vyvést kytarovou estetiku ze zaběhlých kolejí. Coal Black Mornings (Uhelně černá rána) jde číst jednak jako mapování vlivů, které měly později kapelu definovat, ale taky jako upřímnou zpověď oustidera, který se tak trochu nečekaně stal rockovou hvězdou.

„Moje matka vyrostla na poválečných přídělech, a tak jsme doma nevyhazovali vůbec nic. Sbírala divoké kopřivy, houby a vařila nám polévky z mrtvých ptáků,“ popisuje hned ze začátku Anderson podmínky, které formovaly jeho osobnost. Vzpomíná na večery, které rodina trávila schoulená u malých kamen, nebo na skládku, na níž si jako dítě hrál. Anderson se v niterně osobních úvahách sice vypořádává s minulostí, ale bez ostnu ublíženosti. „Byl z generace, která nikdy nedostala návod, jak ovládat svoje vnitřní děsy,“ píše o náladovém otci, který mu sice „nadělil vlastní porci neuróz“, ale taky ho jako fanatický obdivovatel Ference Liszta naučil milovat hudbu a chápat umění jako základní pohled na svět.

Anderson mezi obrazy z patriarchální, ale estetickou citlivostí prodchnuté rodiny nechává roztroušené stopy, ze kterých se rodily základy jeho vlastní tvorby. Ať už mluví o prvotním okouzlení tvrdou hudbou („Když jsem zjistil, že jsem desky Crass poslouchal na špatnou rychlost, a přepnul je na správnou, kouzlo zmizelo.“), prvních pokusech s kytarou a pozdějším uhranutí rodící se kytarovou scénou v čele s The Smiths nebo The Fall, mezi řádky jde číst širší příběh o outsiderství, hledání vlastního já uprostřed špinavých ulic s papundeklovými domy. Skalní fanoušci se občas dočkají i doslovného spojení s písněmi kapely – třeba když Anderson s lehkým studem vzpomíná, jak název skladby We Are The Pigs okopíroval od lokální kapely a nikdy jí ani nepoděkoval.

Od prvních kapitol se ale ukazují limity Andersonova spisovatelství, a to ve chvílích, kdy od citlivé upřímnosti sklouzává do klišovitých a doslovných přirovnání. Když píše „začal jsem milovat hru mezi slovy a melodií a vykročil jsem na cestu, která mě dovedla k celoživotní fascinaci touhle nepolapitelnou alchymií“, nezbývá než kroutit hlavou. Při popisech prvních lásek („Uhranula mě svými natupírovanými a nalakovanými vlasy a očividnými ženskými zbraněmi.“) se už nejde ubránit trpkému rozčarování. V nejlepších momentech Coal Black Mornings evokují svébytnou prací s představivostí ty nejlepší texty Suede, jindy ale připomínají slabší singly a nepoužité demonahrávky.

Faktograficky nejvděčnější část knihy začíná, když se Anderson přestěhuje na vysokou do Londýna a začne pokukovat po zakládání vlastní pořádné kapely. Jsou to kapitoly plné cigaretového kouře, špatných koncertů, vrzajících kolejních podlah a večerů strávených na krátkodobých brigádách, z momentů, ze kterých o pár let později vzniknou skladby první desky, nejrychleji prodávaného debutového alba deváté dekády. Kromě nutných mytických obrazů Andersona píšícího celou noc text prvního singlu Suede The Drowners ale na povrch prosakuje i způsob, kterým budoucí zpěvák stadionové kapely nahlížel na britpopovou mánii 90. let. I když konkrétní jméno ani jednou nepadne, Anderson se vymezuje proti maskulinitě Oasis i intelektuální povýšenosti Blur. „Nechtěl jsem oslavovat britskost, ale reflektovat svět, který neměl vůbec co dělat s pozdějším chlapáctvím a šovinismem,“ vyznává se ze svého rozčarování.

V závěru Coal Black Mornings Anderson vzpomíná na osudový vztah s Justine Frischmann, která ho později opustila pro Damona Albarna z Blur. Jde o zlomový moment jak v tónu knihy, tak kariéře Suede. Bolestivý rozchod a smrt matky Andersona donutily autorsky vyrůst a paradoxně mu dodaly energii k tomu definovat temnou, těžkou a smutkem propletenou imaginaci, která měla Suede provázet aspoň po první dvě alba. Kdo ale čeká senzační detaily, bude zklamaný – Albarnovo jméno nepadne nikdy a jediný odkaz na Blur jde nalézt ve vzpomínce na graffiti Modern Life Is Rubbish, které dalo název druhé desce Albarnovy kapely. Anderson doplňuje lidský rozměr, který mediálním spekulacím unikl, a vykresluje tak obecnější příběh o ztrátě, inspiraci a pozitivním vlivu seizmických životních otřesů.

„Tuhle knihu píšu hlavně pro jednoho člověka – svého syna,“ říká Brett Anderson v úvodu. Coal Black Mornings opravdu nejsou klasickým příspěvkem k osobní legendě rockového veterána. Skalní fanoušci sice nějaký materiál k chlubení u piva dostanou, ale v Coal Black Mornings se najdou všichni, kteří někdy zažili bolestný pocit dospívání ve městě, kde se nic neděje a kvůli němuž má pak setkání s tím „velkým“ světem zvláštní osudový nádech. Uhelná kamna z názvu knihy jsou pak symbolem dnů, během kterých Andersona držela ve studených sdílených bytech při životě jen láska k hudbě, dobří přátelé a neoblomné odhodlání dokázat to.

V rozhovoru pro magazín Fantastic Man před vydáním knihy prohlásil Brett Anderson, že „na úspěchu není nic zajímavého“ a Coal Black Mornings tak končí symbolicky podpisem nahrávací smlouvy na debutové eponymní album Suede. Místo backstageových večírků popisují spletité cesty a náhody, které k němu vedou, a jakoby mimochodem vypráví i příběh, který vyměňuje mediální senzaci za lidskou vřelost. „Chtěl jsem zpívat o tom mém zlomeném, špinavém a ošuntělém světě a zkusit to aspoň s trochou poetiky a půvabu,“ píše Anderson těsně před koncem knihy. V Coal Black Mornings se mu to podařilo. Jeho memoáry jsou důkazem, že i malá parafínová kamna mohou zažehnout oheň, který o pár let později měl změnit britskou hudební scénu. Ale to už je jiný příběh.

Brett Anderson: Coal Black Mornings. 224 stran, Little Brown (2018).