Paskvil. Pořad, který objevil alternativu a šestiúhelníky

03620382.jpeg
03620382.jpeg

„Pamatuju si, jak jsem od jedenácti nahrával Paskvily na VHS. Vždycky když jsem se vrátil ze školy další den, tak to byla první věc, na kterou jsem se těšil,“ říká Jindřich, jeden z velikých fanoušků pořadu, který v polovině 90. let začal pro české diváky objevovat alternativu. Reportoval o Underworld i Supercroo, když vyšel film Matrix, upozornil na japonský cyberpunkový kult Ghost In The Shell, v době slaboučkého dial-upového připojení na internet vysvětloval, co jsou to emotikony. A vypadal neskutečně cool.

Nedvědi, Buty nebo Lucie

„Nám z toho bylo špatně, že máme na výběr jenom Nedvědy, Buty nebo Lucii. A přitom jsme věděli, poslouchali jsme desky, bylo spoustu elektroniky, taneční hudba, výborný hardcore. Tyhle věci tady vůbec nikdo nemonitoroval,“ vysvětluje předpaskvilovou atmosféru zakladatel pořadu, režisér Jakub Skalický. Psal se rok 1995, v pražských klubech už se ke slovu hlásila taneční hudba z Ostrovů, ale Česká televize vysílala jedinou hudební hitparádu, které dominovaly obří nahrávací společnosti a všeobecná upocenost. „Přesně si pamatuju, jak Martin Hrdinka hovořil s Jimmym Somervillem, klíčovou postavou The Communards, a musel s ním mluvit přes překladatele. Ptal se ho samozřejmě, jak se mu líbí v Praze.“

Čtěte také

Jakub Skalický se společně s producentem Janem Hrubcem a moderátorem DJ Tvyksem rozhodl, že situace se musí změnit. Po rozhovoru s vedoucím tvůrčí skupiny sepsal koncept pořadu, poslal ho ve formě ručně psaného dopisu a čekal, co se stane. Vznikl pořad Puls, který se časem změnil v Paskvil, platformu pro alternativní umění – ve skutečnosti zahraniční mainstream.

Časopisy. Nic jiného nebylo

„Interně jsme si říkali, že to není zase takový underground,“ vzpomíná producent Jan Hrubec, „byly to jen kvalitní věci, které třeba v UK byly v top desítce.“ V Paskvilu člověk narazil na legendární singl The Time Is Now od Moloko, naštvané Asian Dub Foundation nebo domácí Ohm Square. Do redakce se tyhle projekty dostaly přes komunitní šuškandu, promotéry nebo zahraniční magazíny. „Časopisy. Nic jiného nebylo,“ vzpomíná režisér Jakub, „za muziku New Musical Express, za estetiku nás bavil The Face.“ Producent Honza doplňuje spřízněný časopis Živel a moderátorka Kateřina Bílková zase Wired. Magazín, který pomohl vzniknout reportáži o smajlících v době, kdy se většina lidí chodila koukat na zázrak světa online do internetových kaváren. „Divák měl pocit, že se trochu dotýká budoucnosti, která teprve přijde,“ vysvětluje Pavel Turek, v té době majitel e-mailové schránky obsahující dva nové maily týdně. Přinést do takové doby reportáže o japonském cyberpunku dokázal v Česku jedině Paskvil.

Od té doby mám rád šestiúhelníky

Ať už Dean Reed reportoval z Žižkovské věže o nových Primal Scream, nebo Kateřina Bílková recenzovala poslední Propellerheads kdesi na horách s roubenkou v pozadí, tým Paskvilu dával pozor, aby nespadl to standardního televizního vizuálu. „To víš, že jsme strašně řešili, aby to vypadalo dobře,“ přiznává producent Jan Hrubec, „když přišly digitální kamery, chtěli jsme staré analogové, protože měly divně žlutý obraz. Ve střižně se popotahovaly kabely, aby to trochu zrnilo, přetahovaly se barvy, takže ta naše vysílání chodila s technickými poznámkami, že barvy jsou mimo úroveň, zvuk mimo technické normy.“ Nezapomenutelný byl také design znělky z dílny Embrya, tehdy fascinovaného geometrickými tvary a retro barevnými schématy. „Vizuální identita byla velmi silná, dneska by se řeklo nekompromisní art direction. Od té doby mám rád šestiúhelníky,“ přiznává Jindřich. Pokroková vizuální stránka Paskvilu by ale neznamenala nic bez samotné moderace.

„Říkala jsem si, že musím zůstat autentická,“ vysvětluje Kateřina Bílková, „Myslím, že hlavní devíza toho pořadu byla, že lidi u televize poznali, že my žijeme to, co v Paskvilu je.“ Poznávaly to i zahraniční hvězdy, které Kateřina odchytávala v backstagích tehdy oblíbených klubů Roxy nebo Radost FX, aby s nimi natočila rozhovor. „Dneska je spousta rozhovorů, ve kterých se říká ‚no a vy jste kdysi řekl‘… takže jenom čekáte komentář nějakého komentáře. To my jsme tenkrát neměli, opravdu jsme stáli na nule a z těch lidí jsme tahali základy. Já si dodneška pamatuju, že spousta těch rozhovorů byla skvělá. Ti lidi pookřáli: všimli si, že vstupují na nepopsanou plochu. Jsou v zemi, kde to zázemí nemají, a říkají věci, které si odvykli říkat.“

03620383.jpeg

Paskvil nahradil paskvil

„Jako kdyby byl Paskvil jeden z posledních záblesků televizní kultury, která se láme do té internetové, alespoň pro mladé publikum,“ myslí si Pavel Turek. Podle něj naučil pořad, který měl vlastní web ještě před Českou televizí a v éteru se udržel neuvěřitelných deset let, diváky vnímat informace z nových – netelevizních – zdrojů. Když pak skončil, pokračovatele nenašel. Potenciální konzumenti se přesunulina internet, ale ani tady není platforma, která by mapovala současné trendy v takové úplnosti, jako to dělal tým Paskvilu. Televize boj o mladého diváka spíše vzdaly. Pokusy o kulturní magazíny dopadly většinou fiaskem a s největší pravděpodobností se to už nezlepší. „Ta vteřina v televizi je teď tak drahá, že je na to ohromný ekonomický tlak,“ vysvětluje současnou situaci Jakub Skalický a mne přitom rukama jako někdo, kdo čeká na pořádnou výplatu. „Kasa cink!“