Petr Čtvrtníček: Všichni dostali rovným dílem

17. duben 2014

Po letech přemlouvání a lákání na důmyslně přetopené studio se konečně podařilo: herec a sportovec Petr Čtvrtníček, který před pár dny oslavil padesátiny, dorazil do Radia Wave na rozhovor. Průkopník nekompromisní satiry spojený především s pořadem Česká Soda, mimo jiné zavzpomínal na působení v Divadle Vrata i počátky Sody a svěřil se nám se svým vztahem ke Slovensku a ke Slovákům. Boha!

Když se rozmohl YouTube, spousta lidí si najednou mohla najít tvoje scénky, které byly do té doby neznámé. Narážím třeba na černobílé Cigárko z roku 1988. Řekni nám něco ke vzniku těchhle skečů…
Ty projekty jsou z divadla Vrata, které jsem dělal se Zdeňkem Suchým a pár dalšíma kámošema. Tento amatérský soubor vznikl na UMPRUM, kde jsme se tehdy se Zdeňkem potkali. Do představení jsme natáčeli na 16mm kameru reportáže jako třeba Ryby, zmíněné Cigárko nebo Problematiku mládeže.

Chápu to správně, že to byla parodie na manýry některých socialistických moderátorů, na Jana Stuchlíka a další?
Samozřejmě to byla parodie na kolegu Stuchlíka, který když říkal třeba Kralupy nad Vltavou, tak to měl skoro na tři nádechy. A já jsem si říkal „hergot, to je krásný, to je dikce, tak to si vezmu“.

To byl konec 80. let. Já si ale vybavuju taky pozapomenutou sérii Milan už jde, která vznikla tuším v roce 1993. Jaká je vůbec geneze tohoto projektu, kterému už dominovaly lehce surreálné, až vražedné fóry?
To jsme dělali taky se Zdeňkem Suchým z divadla Vrata, v té době jsme dokonce hráli představení Milan už jde. Leitmotiv vznikl na jedné chalupě na Slapech u Lucie Kalouskové. Tam jsem ležel na lehátku a okolo šel průvod lehce postižených, kteří se tam honili po lese a křičeli tam: „Miuane, Miuane, Uomane, Uomane!“ A ten Milan, kterého ty děti volaly, najednou vylezl z houští (jestli tam kakal nebo se mu tam líbilo schovat se nebo zahrát si, nevím) a jeden z těch postižených řekl: „Milan už jde“ nebo „uh de,“, což bylo samozřejmě cílený i na Milana Uhdeho.

Čtěte také

Jedna z věcí, která tě opravdu proslavila, je pochopitelně Česká soda. Ale ty jsi v ní nebyl úplně od začátku, prvních šest nebo sedm epizod bylo svázáno spíš s humorem časopisu Sorry…
Já jsem tam byl od začátku, ale dělal jsem nejdřív takového toho terénního reportéra, neseděl jsem ještě za moderátorským stolečkem. Když začal Českou sodu režírovat Honza Hřebejk, přemýšlel, kdo by to měl po Vlastíkovi Zavřelovi a Viktorce Kafkové ze studia uvádět. A já jsem mu přinesl svoji fotku s černými vlasy a s knírem z vojny a říkám: „To je můj brácha, víš, ten by to mohl dělat.“ A on řekl, ať ho přivedu. Tak jsem si tuší nabarvil vlasy, přišel jsem, zkusili jsme to a už mi to zůstalo.

A model bráchy se poté už nikdy nepoužil?
Ten se použil mockrát. My jsme to měli také v divadle Vrata v představení, kdy já jsem si v rychlosti nabarvil vlasy a byl jsem tam jako svůj vlastní brácha. Takže já jsem byl v těch filmech a na jevišti už jsem potom byl jako svůj brácha Mirek Čtvrtníček.

03104055.jpeg

Všichni jsme se při sledování České sody samozřejmě bavili mimo jiné těmi bizarními exoty v publiku a v menších rolích – tvými dvorními komparsisty. Mě by zajímalo, jak jsi tyhle typ lidí sháněl, například tu malou babičku – producentku ČT Markétu Soustružníkovou…
Ta se pořád chodila vyčůrat, samozřejmě na přání režiséra. A potom číslo jedna, váš rozhlasový kolega Richard Honzovič, který už je na pravdě Boží. Ten nám tam dělal všechny voiceovery. To byl geniální hlas kolik desítek let. A on s náma šel do té války, do České sody a vždycky se těšil. Já jsem se na něj těšil strašně a psal jsem ty zprávy a komentáře už s tím, jak se mu rozsvítí oči. On vždycky přišel a byl za minutu hotový, protože to byl neuvěřitelný profík. Vždycky si srknul kafe, podíval se na moje zprávy, které jsem přes den doma na psacím stroji naťukal, a řekl: „Kluci, vy jste takoví blázni, to je něco neuvěřitelného, vás zavřou a já bych chtěl sedět s váma.“

Dnes (středa 16. 4.) máme společné vysílání se slovenským Radiem_FM, což mi připomíná, že mě vždycky hodně bavily taky tvoje vtipy o Slovensku a o Slovácích…
Bolek Polívka měl Bolkoviny a my jsme v roce 2003, na výročí rozdělení federace, udělali Čobolkoviny, takový krásný protislovenský pořad. Já jsem to dělal s tím, že bude minimálně nějaká nóta nebo že dostaneme přes držku. Ale ono se celkem nic nestalo, bylo to hezké.

Tehdy tam byl také Robert Nebřenský z Vltavy v roli maďarského archeologa, který jako první rozluštil slovenské písmo…
Ano, když se v Africe před 40 tisíci lety narodil první Slovák, tak to byl János Új. Já jsem si vždycky říkal: Új, co to je? To bude „úd“ maďarsky, nebo jestli to je na mytí rozkroku? A ono új znamená nový, zcela nový. Pak tam byl Zdeněk Meky Dolejší a já jsem si s velkou chutí zahrál slovenského cestovatele, to byl inženýr Pavol Pavol.

To bylo to přesídlení soch z Velikonočního ostrova?
Samozřejmě. Z Velikonočního ostrova jsme ty sochy stěhovali na Žitný ostrov v Bratislavě. Protože ty sochy byly vždycky slovenské, tak se je podařilo konečně dostat zase domů.

No a jak bys popsal svůj vztah ke Slovensku a ke Slovákům?
No miluju je, kriticky i nekriticky. Když jsem byl na vojně, tam jich bylo 80 %, protože komunista to chtěl všechno vystěhovat, zpřetrhat vazby. Měli takovou metodiku, to už dělali Rusáci za Stalina, jak stěhovali všechny ty národy. A oni ty kluky slovenský nastěhovali k nám. Já chytil na vojně v Janovicích trest, tak jsem se tam se spoustou Slováků, maďarských Slováků, Rusínů a Východňárů potkal a bylo mi s nima dobře. Slováci jsou skvělí.

Jaký měla vůbec Česká soda u Slováků úspěch?
Tak tohle teda nevím, i když jsem si myslel, že vím úplně všechno na světě.

Svého času to bylo bráno jako tzv. „celonárodní zkouška z demokracie“. Zajímalo by mě, jak by ta zkouška dopadla dneska. Asi by z toho mohlo jít do vysílání tak 5 %...
Já myslím, že ani centimetr toho magnetofonového pásku by se nevysílal. Teď to prostě nejde. Proto já už nic takového v žádné televizi dělat nechci. Taky se na tom přiživí armáda nějakých kreativních producentů a dramaturgů. Nechci se s nikým bavit o tom, jak ten fór má vypadat, když mám jasnou představu. My jsme měli naprostou svobodu od Čestmíra Kopeckého a Richarda Medka.

Novinářka Jana Machalická z Lidových novin o tobě nedávno napsala, že jsi na divadle tak trochu „zajatcem malých rolí“. Vadí ti tahle charakteristika?
Já se necítím být zajatcem nikoho a ničeho. Mně to je jedno. Já jsem v Divadle Na Zábradlí v malých rolích nebo pidiroličkách zažil spoustu skvělých věcí. Je mi úplně ukradený, jestli má moje role 20 nebo 120 stránek. Tam jsou dobrý lidi a mám je rád.

03104054.jpeg

Co u filmu, čteš si scénáře, nebo přijímáš role tak trochu z přátelství? Narážím na to, že třeba Kouř je skvělý a nadčasový snímek, ale třeba filmy Doblba! nebo Poslední plavky už jsou podle mě o poznání míň skvělé…
Tak na Kouř to samozřejmě nemá, pochopitelně. Ale scénáře si přečtu. Kdyby to byl úplný nesmysl, tak bych to asi nedělal. Ale částečně to bylo i z kamarádství.

Čtěte také

Je nějaký film z posledních deseti let, kde jsi ztvárnil větší nebo epizodní roli, který ti vyloženě přirostl k srdci? O tvém vztahu k filmu se toho totiž obecně moc neví.
Já mám film rád, a když na to přijde, tak si v něm i zahraju. Ale já jsem byl tak provařený jednak Českou sodou a pak také reklamou s čoklama. Jednou jsem říkal Václavu Marhoulovi, že bych s nima chtěl jet do toho Tobruku, i zadarmo, nebo že bych si to i zaplatil. A on říkal: „Ty jsi v takové pozici, že kdokoliv tě obsadí, tak lidé budou v kině na to plátno štěkat. A já ten film myslím smrtelně vážně, tak se na mě nezlob.“ Takže jsem si nezahrál a nezahrál jsem si ve spoustě dalších filmů. A žiju, takže co.

02173949.jpeg

A co knížka Krev, pot a skluzy? Máš nějaké literární ambice, nebo šlo pouze o jednorázový projekt, který tě donutil rozvést konkrétní materiál (hru Ivánku, kamárade, můžeš mluvit?)?
Toho se prodalo, já na to čuměl jako blázen! Když už jsem se domluvil s nakladatelstvím a slíbil jim, že něco udělám, tak jsem to udělat musel. Takže jsem musel poklást ty stránky nějakýma slovama, z toho vzniklo Krev, pot a skluzy. Část je beletrie, část je divadelní scénář a pak je tam faktografická část od Zdeňka Pavlise, která popisuje, jak to doopravdy bylo. Já jsem napsal spoustu svých scénářů, kratších útvarů nebo komerčních věcí. A najednou má člověk napsat povídku. Tak jsem si otevřel knížky svých oblíbených autorů, jako Hrabal, Čapek nebo Steinbeck, měl jsem je před sebou na stole a říkal jsem si, jestli to psát jako Hrabal nebo Čapek nebo ten Steinbeck. Už ani nevím, co jsem si vybral, ale nějak jsem to napsal a řekl jsem si: dobrý, ať to jde do světa. Být spisovatel je dobrý kšeft, když se těch knížek prodá pět tisíc. Možná že k tomu ještě někdy sednu. Při tom psaní, stejně jako v rozhlase, člověka nikdo nevidí. Může být v trenkách, v županu nebo nahý, jako třeba ty, já nevím, jestli tady takhle chodíte všichni…

Bez kalhot, to je taková moje specialita…
Milí posluchači, to byste měli vidět, jaká je tady pohoda na Radiu Wave. Oni tady mají přetopeno, aby se mohli svlékat.

Terčem mnoha fórů v České sodě byly různé více nebo méně vážené osobnosti – Marek Eben, Karel Gott, Petra Černocká a velká plejáda politiků. Zajímá mě, jestli na některé z těchto momentů vzpomínáš třeba trochu radši než na jiné čistě z toho důvodu, že dostal naflákáno někdo, kdo si to obzvlášť zasloužil…
Oni dostali všichni rovným dílem. Některé věci se povedly víc nebo se vyloženě trefily na komoru. Nebožtík Pavel Dostál, také báječný člověk, mi dokonce napsal osobní dopis na tom chlupatém ručním papíře z ministerstva kultury. A to bylo až tři roky po odvysílání: „Vážený pane Čtvrtníčku, konečně jsem se dozvěděl, proč se mi doma smějí, když mi pustili kazetu, jak tam sedím s Grebeníčkem a vy nás tam zpovídáte nádherným způsobem. S úctou Váš Pavel Dostál, ministr kultury České republiky.“ Tak to bylo moc pěkný. Ti ostatní se neozvali, protože ani nebylo proč. Proč by se ty potrefené husy ozývaly?

POSLECHNĚTE SI CELÝ ROZHOVOR S PETREM ČTVRTNÍČKEM:

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.